Z o u f a l s t v í

11.05.2011 10:12

 

Už nemůžu dál, říkala si a do krvava si kousala rty. Dál už nemůžu, už neudělám ani krok, ale musím. Musím, musím, musím, přesvědčovala sama sebe.
Takhle vypadá peklo, uvažovala a ani trochu nevnímala, že ji obklopuje majestátní zeleň vysokými stromy zarostlých vrchů.
Bylo jí nesnesitelné vedro a bolela ji hlava. Šátek, který namočila do zvesela zurčící horské říčky už jí dávno na čele uschnul, bylo jí zle a chtělo se jí malinko zvracet.
Tlak v hlavě ale nebyl tak strašný jako bolest nohou. Nezatěžovala se tím, k čemu ten nesnesitelný pocit přirovnat nebo zkoumat, jak moc ji trýzní. Vracel se se smrtící pravidelností, nepomáhalo nic, ortopedické vložky, speciální boty ani trekingové hůlky.
Kráčela do vršku a hryzala si okraje rtů. Před ní se tyčila rozložitá záda jejího partnera a před očima se jí míhala svalnatá lýtka porostlá plavými chlupy. Pocit jistoty, jaký jindy při pohledu na svého muže prožívala, se ztrácel v mučivé bolesti.
Vždycky obdivovala jeho fyzickou zdatnost. A přestože ho mnohokrát upozorňovala, že nemá jeho sílu ani vytrvalost, nedbal na to. Snad se domníval, že jejich vzájemná láska překoná i tenhle škodolibý šprým jejich fyzického bytí a časem se to nějak srovná. Že i z ní se stane vášnivá turistka a nebude mít při výstupu do jeho oblíbených hor problémy. Ale mýlil se a potíže se zhoršovaly rok od roku. Nijak se tím nezabýval, i jemu tak trochu ubývalo sil, ale pořád byl náruživým turistou a pravidelné cesty do hor považoval za zcela přirozenou součást svého života. Tak jako jiní chodili do divadla nebo na filmové hity, on vystupoval po lesních pěšinách do přívětivých výšek českých a moravských hor. Tušil, že jeho ženě to zdaleka nečiní takové potěšení, ale pevně věřil, že s ním chodí ráda, protože věděla, že on to má rád víc než co jiného. Sám sobě říkal, že až jednou nebude moci vystoupat do kopců, bude to konec, protože pak už nebude k ničemu. A tak spokojeně kráčel metr po metru pořád výš a příliš se neohlížel.
U rozcestníku na ni počkám, říkal si, a těšil se na známý výhled po údolích, která už mnohokrát prošel, s ní i bez ní, tedy dávno před tím, než ji poznal. Věřil, že ho miluje stále stejně jako před mnoha lety, kdy se potkali na vysoké. Každý sice studoval něco jiného, ale poslouchali stejnou muziku, chodili do stejných divadel a četli stejné knížky. Věděl, že ráda tancuje, a tak čas od času vyrazili na ples nebo do klubu nejdřív na trochu rockového divočení, pak spíš na doušek jazzu. Časem její potřeba tančit poněkud ochabla, až zmizela dočista. Nijak mu to nevadilo, právě naopak, neměl právě potřebu ukazovat jiným, jak se potýká s úskalími jakéhokoli rytmu. A pak -  na takové legrácky bylo pořád méně a méně času. Hory si ale nenechal vzít. I na dovolenou jezdili do hor a nikoli k moři jako většina práceschopných spoluobčanů. Byl spokojený, zatímco ona doufala, že pochopí, jak jsou pro ni horské túry vysilující.
Nepochopil.
Situace se opakovala do omrzení pořád dokola. Vyrazili do kopců, on vytyčil trasu a pro jistotu zatajil, jak dlouho půjdou. Zhruba uprostřed měla pocit, že už neudělá dál ani krok, nesnesitelně ji rozbolela chodidla a nakonec i hlava. Zkusila si vzít nejdřív jeden prášek a pak i další, ale nic nezabíralo, nakonec rezignovala a apaticky šlapala v jeho stopách, i když jí mizel v zákrutech horských stezek a trvalo stále déle, než ho dohonila.
Když konečně usedli, byla bolest v nohou snad ještě horší, unavené šlapky přicházely k sobě a trýznivá bolest se ještě vystupňovala. Modlila se, ať to už konečně skončí, ať už sedí na zastávce a míří k domovu. Věděla, že túry jsou stále kratší, ale její nohy na to nebraly ohled, jako by nějakým mimosmyslovým radarem vycítily, že právě teď mají dost a zahájily pravidelný bolestivý útok. Kdyby se byl otočil, možná by si všiml, že má jeho žena v očích slzy, ale on se opájel chůzí do vrchu a horským vzduchem, občas se zastavil a rozhlédl se po zelených velikánech či vonících lukách. Podíval se na ni a šťastně se usmál.
Neměla sílu dávat mu najevo, že z půvabů lesnatých strání nic nemá, že je skoro nevnímá. Šla jako mechanická hračka, aby už měla bolestivou pouť za sebou.
Panebože, ať to skončí, říkala si v duchu snad po tisící.
Les kolem voněl, a když se nadechla hloub, postřehla známou vůni. Neměla sice síly na horské túry, ale vyznala se v houbách. A vůně, která jí polechtala nos, byla neklamnou známkou, že rostou. Shýbla se k zemi a z jehličí u cesty zdvihla boubelatý hříbek s temně hnědou hlavičkou.
„Oldo,“ zavolala na záda mizející za obzorem, „podívej!“
Neslyšel ji. Sedla si k cestě a zhluboka vydechla. Bez něj to nejde a s ním taky ne, pomyslela si hořce. Takhle už to nesnesu. Věděla to naprosto jistě, stejně jako věděla, že od něj nemůže odejít, protože ji bolí nohy a jeho ne. Tušila, že problém je složitější, snad se nenaučil naslouchat potřebám jiných, bůhví, ale ani tak jednoduché to nebylo. Nebýt hor, nemohla by si stěžovat, věděla to. V horách se měnil, jako by překročil bludný kořen, ocital se v jakémsi divném prokletí, kam za ním nemohla, kde ji nedokázal vnímat...
Seděla v nazelenalém stínu a pozorovala les. Její pohled pátravě klouzal po travinách a jehličí, po šťavnatém, chundelatém mechu. Pak zpozorněla. Chvíli zkoumala skupinu hub, rozsypaných v těsné blízkosti cesty, po níž kráčeli. Její pohled ztvrdl, oči přestaly pálit, rty se sevřely do přísné přímky.
Z hlavy si odmotala pestrý bavlněný šátek, který ji už dávno nechladil, a pečlivě svázala vždy dva protilehlé cípy k sobě. Do uzlíku pak uložila několik baculatých hříbků, pár nažloutlých klouzků a hromádku holubinek. Z kapsy pak vytáhla velký pánský kapesník a ukryla do něj několik bělostných kloboučků, připomínajících eleganci pečárek. Pozorně jim odstranila nožičky. Ty nebudou potřeba, usmála se unaveně. Pak se vydala za mužem, který dávno zmizel za horizontem.

„Co to je?“ zeptal se, když dorazili domů, nad šátkem plným hub.
„Houbičky,“ odpověděla tiše. „Zítra je přidám k masu, bude to dobrý,“ řekla spíš pro sebe než jemu.
Třeštila jí hlava, ale houby ještě pečlivě přebrala, očistila a v misce, pečlivě nakrájené na větší kousky, je uložila do lednice. Bílé kloboučky odložila na zvláštní talířek. Pohladil ji po hlavě jako otec malou holčičku. Podívala se na něj. Měla vpadlý pohled, trochu ho to vyvedlo z míry.
„Není ti nic?“
Nahořkle se usmála. „Nic. Jen mám pocit, že zdechnu.“
„To přejde, uvidíš.“
„Já vím, tentokrát jsem si jistá…“

Ráno se probudila a cítila se malátná. Nohy už ji nebolely, a tak si dopřála ještě chviličku pod pokrývkou.
Vnímala, že i on se pomalu probouzí. Otočila se k němu a políbila ho. Objal ji, aniž otevřel oči.
Tohle miluju, říkala si. Tohle miluju, ale do hor už nepůjdu. Hladil ji a na chvíli oba zapomněli, kolik jim vlastně je.
„Tady je nám vždycky hezky, viď,“ zašeptala. Neodpověděl, ale ani nemusel. Věděli oba, že jejich postel nikdy nebyla bojiště.
„S tebou je mi dobře,“ řekl a objal ji ještě pevněji. Vzal si, co potřeboval a co mu odevzdaně poskytla. Už nepotřebovali vášeň, jen sdílet blízkost toho druhého. Tam v kopcích je tak daleko, řekla si a přitiskla si jeho ruce ještě víc k tělu.
„Bez tebe tady nebudu,“ zašeptala. Ještě chvíli se k němu tiskla a pak vyskočila z postele.

Nedělní dopoledne probíhalo standardně. Postřehl, že ho dnes více než obvykle sleduje. Napjatě, jako by byla na lovu.Ten pohled neznal.
„Co je?“ zeptal se.
„Co by? Mám tě ráda – to je.“ Usmívala se, ale dívala se nějak důtklivě, jako by chtěla dát svým slovům nějaký další význam, který nebyl schopen odhadnout.
Posnídali, vypili kávu, podívali se na epizodu z anglického detektivního seriálu, kterou si pravidelně nahrávali, aby u ní mohli strávit právě nedělní dopoledne.
„Co kdybychom si dali trochu brandy,“ navrhla. Podíval se na ni překvapeně, protože tvrdý alkohol takřka vůbec nepila.
„Brandy nebo koňak?“
„Koňak,“ rozhodla a v jejím hlase zaznělo cosi, co neznal. Snad zvědavost nebo výzva, rozhodně v tom ale bylo i něco jako očekávání.
Vypila první sklenku a pak dostala chuť ještě na jednu.
„Já tě nepoznávám,“ přiznal. Ale znovu oběma nalil.
„Lásko,“ řekla mazlivě a ťukla sklenkou o okraj té jeho.  
Než britský detektiv vyřešil s humorem sobě vlastním záhadu mrtvoly ukryté pod pomníkem v zahradě plné vzácných rostlin, vypili téměř půl láhve.
Trochu se jí motala hlava, ale rozhodně vyrazila do kuchyně.
„Nemám ti s něčím pomoct?“
„Zatím ne, neboj, já to zvládnu. Zatím jsem to zvládla vždycky…“
Oškrábala brambory a trochu se přitom řízla.
„Kruci, nesmím to přehánět,“ napomenula sama sebe, když si omývala ruku studenou vodou. Pak si pro jistotu ještě umyla tvář a doufala, že ledový proud odplaví alkoholové opojení.
Připravila vepřové plátky, naklepala je, obalila v hladké mouce a opékala je na troše olivového oleje. Používala ho takřka výlučně. Vůně smažícího se masa přivábila muže do kuchyně. Sedl si ke kuchyňskému stolu a sledoval svoji ženu. Obdivoval, jak vařila. Bylo to umění, on to tak aspoň bral, trochu jako sochařina, nebo malířství, ale mělo ještě jednu výlučně kulinářskou dimenzi - chuť. Strčila by hravě do kapsy všechny televizní kuchařské hvězdy, tím si byl jist.
Z lednice vyndala misku s houbami. Hnědé a žlutavé kloboučky mu propluly kolem nosu.
„Nádhera, viď?“ Vypadala šťastně.
„Je to krása,“ zareagoval poněkud mechanicky. Aby to napravil, dodal: „Je to fajn, když se můžeme proběhnout po horách, zlepšit si fyzičku a pak si ještě přinést domů takovou lahůdku!“
Pomalu se otočila od kuchyňského pultu. Chvíli se na něj dívala, jako by právě uviděla smrt. Nebyl schopen postřehnout, že má po celém těle husí kůži. Chvíli si třela dlaněmi paže, pak vzala misku s houbami a vysypala ji do veliké pánve, kde se škvířilo maso.
„Prosím tě, otevři mi bílé, potřebuju to podlít…,“ řekla bezbarvě. Znovu otevřela lednici a vytáhla talířek s bílými kloboučky. Pomalu jako stroj je jeden po druhém přisypala do pánve. Chvíli míchala a pak vše zalila bílým vínem. Stála nad plynovými hořáky jako by se nemohla pohnout.
Všiml si toho. „Co je? Něco se stalo?“ zeptal se.
„Ne, jen jsem se zamyslela nad tím, co jsi řekl.“
Bylo úplně jedno, co řekla, stejně by to nepochopil, nebo by si to vysvětlil po svém tak, aby mu to vyhovovalo, blesklo jí hlavou.
„Za chvíli to bude. Připravím nějaké pití.“
Do velkého džbánu vymačkala skoro celý citron.
Když odešel z kuchyně, vytáhla z kabelky krabičku s bílými prášky a v mohutném kamenném hmoždíři je rozdrtila na prášek. Přilila trochu vody a pozorovala, jak se rozpouští. Pak do džbánu nasypala led a dolila vodu. Opatrně ochutnala a spokojeně přikývla.
Potom vzala svůj mobil a vytáhla z něj simkartu, stejnou operaci pak provedla i s jeho přístrojem. Obě karty pak pečlivě zabalila do papírové utěrky a hodila je do záchodové mísy. Chvíli počkala, aby se ujistila, že je proud vody skutečně odplavil nenávratně pryč. Klíčky od auta zabalila do další utěrky a hodila je za špajzovou skříňku. Téměř nebylo slyšet, když dopadly na zem. Pak vzala svoje i jeho klíče, hodila je do koše s odpadky a zasypala je slupkami z brambor, aby nebyly vidět. U vchodových dveří ještě vypnula zvonek a pak už jen zahlaholila: „Hotovo!“

„Mami, mami!“ Známý hlas ji vracel do reality.
Otevřela oči. „Kde to…?“
Pochopila, že je v nemocnici. Syn a dcera seděli u její postele jako ztracení Jeníček a Mařenka.
„Co je s tátou?“ vyhrkla.
„Ten je oukej, snědl toho asi míň než ty.“
Zavřela oči.
„Ondra se k vám vydal, když jsme se nemohli dovolat. Byli jste oba nedostupní. Měla jsem pocit, že … Prostě že něco není v pořádku. Bylo to divný. Byli jste v bezvědomí, ale ještě to nebylo nevratný. Ještě že jste nesnědli všechno…“ Dceřin hlas zněl ustaraně. 
„Tušil jsem, že něco nehraje,“ řekl syn. „Nemoh‘ jsem se k vám dostat. Nakonec jsem prolezl sklepem a trochu jsem vám pochroumal vchodový dveře. Když jsem viděl ty houby -“
„Můžu za ním?“ hlesla.
„Ty ne. On přijde za tebou.“
Zavřela oči. Cítila, že nemá žádné síly.
Rozplakala se.
„Mami...,“ dcera se sklonila k lůžku a objala ji. „To bude dobrý...“
Zavrtěla hlavou. Nic už nebude dobrý. Tvář jí zalily slzy.
Teď teprve přijde peklo, věděla naprosto jasně. Moje peklo, jen a jen moje peklo.

(červen 2010)