D o v o l e n á

11.05.2011 09:45

„Já se jmenuju inženýr Perez,“ představil se důtklivě.  Vypadal jako sportovec, nebyl ale už žádný zajíc. Vlasy mu šedivěly a při chůzi na jednu nohu lehce napadal.
Tyčil se nad hloučkem turistů uprostřed rozlehlé letištní haly. Právě přistáli v Gironě a v následujících dnech tady chtějí  získat světácké opálení a velmi povrchní povědomí o zemi, v níž se tak zničehonic ocitli. Ve skupině, kterou si  prohlížel jako zkušený lovec,  převažovaly ženy v pokročile středním věku, chtivé dobrodružství, ale jen střídmě, krotce a bez zbytečné námahy. Vydaly se sem za zážitky prefabrikovaně nabízenými, stylizovanými a až příliš dobarvovanými v katalozích cestovních kanceláří. O realitě zdejší krajiny vypovídaly pramálo - byl to jen marketingový sen o této zemi a nebylo ani žádoucí, aby její návštěvníci poznali víc.

Mluvil česky s přitažlivým, měkkým přízvukem, ale nějak přitom polykal sykavky. Bylo hned slyšet, že jeho mateřštinou není čeština. Pozorovala ho ze zadní řady. Nikdy nevyčnívala nad ostatní, nezapojovala se do diskuse, pokud to nebylo nezbytně třeba. Hladila očima své okolí a zkoumala, nakolik si mezi naprosto cizími lidmi, především ženami, může dovolit vylézt z bezpečí své ulity. Málokdy ji opouštěla, ne proto, že by byla nějak výrazně bázlivá, ale nechtěla být rušena v pohodlí své samoty. Po měsících náročné práce si jela odpočinout.  I proto si vybrala čas, kdy  pláže katalánského pobřeží ještě neobléhaly davy rozjívených a všudypřítomných turistů.

Zaujal ji. Jako by v sobě skrýval nějaký rozpor. Snad to bylo nedokonalou řečí, jíž je všechny oslovil už na letišti. Ale považovala to za příjemnou nedokonalost. Vždyť jaký může být lepší delegát cestovky než ten, který to tu zná a ovládá řeč země, kterou z jeho klientů patrně neumí vůbec nikdo.
Nemohla si ale nevšimnout určité roztržitosti, s níž je informoval o následujících dnech. Nebydlel s nimi v hotelu, ale v kempu, který k hotelu přiléhal.
Pak muže pustila z hlavy, protože měla svých starostí dost.
Pokoj sdílela s mnohem mladší dívkou a dost dobře si neuměla představit, jak se shodnou. Nevycválaná spolubydlící okamžitě zasypala koupelnu svými kosmetickými přípravky.
„Děvenko, budeme se tam muset vejít obě,“ upozornila ji jemně, ale bylo jí okamžitě jasné, že to bude ona, kdo bude muset slevit ze svých potřeb.
„Jo, já jsem Klára,“ odpověděla  jí dívka, jako by neslyšela, co jí starší žena říká. „Jsem trochu bordelář, ale klidně mi vynadejte, když budete mít pocit, že vás utiskuju. Potřebuju sprchu, nevadí vám to?“
„Irena,“ odpověděla a podala dívce ruku. „Jen jděte, já si zatím rozbalím kufr.“
Ani jí nezbylo nic jiného, nemělo smysl takovému stovření cokoli vysvětlovat. Budu to muset nějak přežít, napadlo ji, ale byla příliš unavena, než aby se hlučícím stvořením, s nímž měla sdílet malý hotelový pokojík, příliš zabývala. To už je osud osamělých ženských, přiznala si odevzdaně.
Teprve další dny ukázaly, že soužití nebude až tak náročné, protože Klárka doma téměř nebyla, přicházela hluboko za noci, takže ráno ještě tvrdě spala, zatímco starší žena odcházela na snídani. Přes den se potkávaly zřídka, a neměly tudíž ani šanci příliš se poznat.

Hotelová restaurace Ireně připomněla zlaté časy odborových rekreací. Nazelenalý odstín dodával prostorné hale chlad, hřmotící servírky odklízely nádobí, zatímco rekreanti nabírali ze švédských stolů přehnané množství jídla.
S úsměvem pozorovala ruské turisty, jejichž talířky přetékaly volskými oky a smaženými klobásami. Trpělivě čekala, až zmizí fronta u dvou permanentně přetížených automatů na horkou vodu. Pozorovala stravovací zvyky klientů hotelu, sehnaných sem z různých částí Evropy, a někdy se nestačila divit, jaká neuvěřitelná směs se v poměrně krátké době vejde do jediného žaludku.
Už se chtěla zvednout od stolku, když k němu přistoupil prošedivělý opálený muž a ne zcela předpisovou češtinou ji pozdravil. Nesl jí pas.
„Ach, to je od vás hezké,“ usmála se na něj. Usmál se také a zeptal se, jak je spokojena s ubytováním.
„Pěkné,“ řekla plaše. Neměla ve zvyku rozebírat nedostatky. Přijela sem za sluncem, to ostatní neřešila.
„Na nastěnce je nabídka, vylety a tak, … podobně. Podívejte se na to, kdybyste chtěla někam vyjet, budu dnes odpoledne seznam...dělat. Přijďte do kafe – kavarny – hotelu, dneska v šest. Budu to dohromady ...dávat.“
Usmála se. „Podívám se, to jste hodný, že jste mne upozornil.“
Uklonil se a pokračoval k dalším klientkám cestovky, která ho zaměstnávala.

Přihlásila se na výlet do Barcelony, na Montserrat a na představení flamenka. Překvapilo ji, že všem, kdo chtěli víc než sedět na pláži a vycpávat si břicha nabídkou bohatých švédských stolů, začal inženýr Perez jaksi zastřeně a poněkud překvapivě jejich plány rozmlouvat. Čehopak asi je inženýr, dumala, zatímco horlivě vysvětloval, jak jsou výlety za katalánskými pamětihodnostmi komplikované, nepříjemné a málem zdraví ohrožující.
„Hodně záleží na počasí.  Když bude chladno, Montserrat je v horách, tam bude zima, možná tam bude pršet, nebude nikam vidět,“ tvrdil. Cestu do Barcelony popsal jako zběsilou jízdu městem přecpaným automobily, kde není snadné zaparkovat a pro cizokrajný autobus už vůbec ne. Otřásla se. Ne, to bych nechtěla zažít, uvědomila si, toužila procházet se v klidu městem a nespěchat, nebýt závislá na autobuse, který vás vypustí na jednom konci náměstí a za hodinu vás vyzvedne na jeho druhé straně. Z toho bych nic neměla, uvažovala. Zkusím někoho najít, kdo by jel se  mnou vlakem, není to tak daleko, snad by se někdo našel.
„A kdybych chtěla jet sama, vlakem, co byste mi poradil,“ zeptala se.
„To bych vám neradil, ne... Hrozně se krade, sama byste jezdit vůbec neměla,“ odpověděl jí rázně. A přidal historku o mladinkých turistkách, které okradli dva zlořečení Marokánci, s nimiž se prý nebezpečně zpřátelily. „Přišly o peníze i o pasy. Je to nepříjemné a policie stejně nic nevyřeší. Buďte moc opatrné,“ uzavřel důtklivě.
„Tak nevím,“ oslovila ji po schůzce jemně již sluncem zrůžovělá, temnooká žena, která z letiště přijela s jejich turnusem. „Jako by nechtěl, abychom někam jezdily, nezdá se vám?“
„Třeba ještě nemá dost zkušeností,“ snažila se najít nějaké vysvětlení. Nechtěla za žádnou cenu hledat za slovy prošedivělého delegáta cokoli podezřelého.
„No, nevím, mne to dost překvapilo. Já bych určitě ráda vyrazila na Montserrat i do Barcelony...“
„Já taky, ale Barcelonu tryskem, jak to popsal, to bych nerada,“ přiznala. „Nechcete jet vlakem se  mnou?“
„Vy byste se nebála?“
„Ne, umím pár slov španělsky, trochu anglicky, určitě nám někdo poradí.“
„Víte, já asi pojedu s výpravou, na tohle jsem dost zbabělá. To víte, sama ženská.“
„Nevadí, taky možná pojedu se skupinou, ale ještě uvidím.“ Rozloučily se přátelsky a pak se potkávaly na pláži nebo v nazelenalé hotelové jídelně.

Zarazilo ji, jak neuměle byly napsány vzkazy jejich cestovní kanceláře. Jako by rukou dítěte, které ještě pořádně neví, kde a jak se píšou čárky a háčky.
Vysvětlení poskytl sám inženýr Perez, když se u něj byla přihlásit k výletu na Montserrat. „Víte, já hrozně píšu,  nikdo po mně by nepřečetl. Moc rychle píšu,“ snažil se vysvětlit. „To moje žena napsat. Já ne. To nikdo by nečetl. Nedokázal číst,“ usmál se omluvně. Převzal příslušný obnos v eurech a připojil Irenino jméno ke jménům dalších účastníc zájezdu.
„Samé ženské,“ usmál se. Jeho odstrašovací taktika zjevně nezabrala.
Počasí nebylo právě horké, slunce nepražilo, jak by se snad na Costa brava dalo předpokládat. Ale pravidelně každý den se několik hodin vystavovala jeho paprskům, odmítala legrační nabídky šikmookých asijských masérek, které nabízely své služby ostrůvkům slunících se lidí. A užívala si zelenavé náruče mohutných mořských vln. Nenudila se, pozorovala rodiny ve svém okolí, pochutnávala si na miniaturním fazolovém salátu, který jí k malému pivu dopřával don José, bělovlasý vrásčitý mužíček, který měl u pláže kiosek s občerstvením.
Inženýr Perez sem chodil taky a popíjel sangrii. Když se tu potkali poprvé, jen pokývl hlavou, ale když zjistil, že sem chodí denně, objednal jí kávu a zapředl nic neříkající, leč galantní rozhovor. Ptala se ho, jak se dostal k práci delegáta a on se rozvyprávěl. Bavila ji jeho nedokonalá čeština, klokotavý pořádek slov, sykavky zanikající v jejich přívalu.
„Víte,“ řekl a položil si obě ruce velmi důrazně na prsa. „Já nejsem Španěl. Narodil jsem se na Kubě. Stýská se mi po Havaně, po rodičích, už jsem je dvacet let neviděl.“
Soucitně se na něj podívala. „To je kruté, nedá se to nějak zařídit?“
„Ne, to nejde, oni by hned mne zavřeli. Nemám rád Fidela a on mne také ne. Byl jsem proti němu, vždycky,“ dodal hrdě.
Zaujalo ji to. „A jak jste se dostal k nám?“
„Studoval jsem v Praze.“ Něco tady nehrálo.  Jak by se dostal do Prahy, kdyby Fidela, jak říká, neměl rád? Ale nechtěla mu skákat do řeči.  Zřejmě si všiml, že ji to zarazilo, tak pokračoval. „Můj otec byl profesor na univerzitě, Fidela osobně znal. Ale Fidel věděl, že s ním otec nesouhlasí, tak zakázal, abych studoval doma, musel jsem do cizina.“ Poslouchala ho se zaujetím, mluvil velice prostě, jako by češtinu znal jen krátce, nebo velice povrchně. A co, jsou Češi, co umí česky ještě hůř, pomyslela si a dál slova inženýra Pereze nerozebírala.
„A co vaše paní, jak té se tady líbí?“ zeptala se formálně, než že by ji to nějak příliš zajímalo.
„Ó - té se tady nelíbí ani trochu,“ zatvářil se ztrápeně. „Vůbec. To víte, první měsíc tady byla opravdu zima. Velká zima. A měla moc práce, musela to všecko uklidit pro klienty.“
„Uklidit?“ Co mohla uklízet?
„No v kempu, chatičky. Po zimě tam musel někdo uklidit.“
Nechtělo se jí mluvit o jeho ženě. Určitě to bude nějaká domorodá kráska.
„A vám? Jak vám se tady líbí?“
„No, to víte, je to práce. Španělé jsou divní, moc nafoukaní.  Pořád dávají najevo, že jsme něco méně než oni. To mi vadí.“ Španělé? Tady jich moc nebude, tady jsou přece spíš Katalánci. Všimla si, že očima těká po okolí.
Chtěla odvést řeč. „A jak jste se sem, tedy k téhle práci dostal?“
„Ale – pracoval jsem v diplomatických službách. Poznal jsem se tam i s majitelem naší cestovky. A když začali snižovat počty lidí na ambasádách, nabídl mi Karel -  on je majitel cestovky - tohle místo.
„To je smutné, chci říci nepříjemné, dneska se všude škrtá. Asi jste chtěl zůstat v zemi, kde se mluví španělsky?“
„Ano, tak to je. Promiňte, už jsem vás dost zdržel.“ Bylo jasné, že chce hovor rychle ukončit, protože se nečekaně vztyčil.  „Musím už jít, “ řekl omluvně a úporně se díval k zemi.
„To nic, to já vás zdržela,“ usmála se na muže, který se jí obřadně uklonil a  rychle odešel směrem k hotelu. Všimla si, že se k němu připojila živě gestikulující černovlasá žena s tvrdými rysy. Vypadalo to, jako by mu něco vyčítala.
Irena obrátila tvář k moři a zhluboka vdechla slaný vzduch. Přivřela rozkošnicky oči.
Bože, je to ráj, pomyslela si.

S inženýrem, který neuměl moc česky, se na pláži potkávala téměř pravidelně. Popíjeli spolu – ona malé pivo, on sangrii – a nebylo to nepříjemné, spíš naopak.
Zarážela ji přítomnost jeho ženy. Ta se vždy odkudsi zjevila jako temný přizrak a on se okamžitě změnil. Najednou  se přestal chovat uvolněně, byl napjatý a mluvil mnohem nesrozumitelněji než jindy. Ta žena ji zneklidňovala. Kdykoli si jí všimla, vždy svýma ženskýma očima postřehla víc z její osobnosti. Nikdy spolu nepromluvily ani slovo, ale věděla hned, že je to primitivní, nebezpečná bytost. V očích měla cosi znepokojivého, jakýsi temný plamen, burcující k opatrnosti. Jak to, že on to nevěděl, nebo nepoznal? Zmámila ho nějakým svým kouzlem? Usmála se, když ji to napadlo poprvé, ale postupně jí to připadalo stále méně zábavné.   
Do Barcelony nakonec vyrazila sama. Nebylo tak těžké vyznat se v místní podzemce a po chvíli pátrání nad mapou města najít to, co chtěla vidět. Užila si Gaudího až až, prošla vnitřkem Sagrady Famílie a chvíli zde za ohlušujícího zběsilého hřmotu stavebních strojů a sbíječek poseděla. Bylo to jako v děsivém kamenném pralese s obrovskými stromy, zahlceném ani dost málo nebeským a povznášejícím řevem. Prostor, který snad bude co nevidět sloužit duchovním účelům, měl zatím k tichu kontemplativního rozjímání daleko jako sbíječka uprostřed města k zapomenuté lesní tůni.
Bude to úžasné, řekla si nad stavbou, nad níž by patrně ustrnul i sám Gaudí. Snad tu jednou bude klid. Ostatně něco podobného si říkala i v Parku Güell a na dalších místech, kde Gaudí zanechal svůj nezaměnitelný rukopis a kde se dnes rojili turisté jako přerostlí termiti. Na co vlezou, to zničí, myslela si hořce, přestože sama patřila k téže vtíravé chásce.
Když se na chvíli usadila na Katalánském náměstí, aby snědla bagetu s trochou choriza, zahlédla šedovlasého muže, kterého okamžitě poznala. Obklopovola ho skupina mužů, kteří dost rozezleně gestikulovali. Kousek od nich stála žena. I tu poznala na první pohled. Byla to jeho žena, i s tím jejím ďábelským, podmračeným pohledem. Copak tady dělají? Možná pracují ještě pro jiné cestovky.  Musím se ho zeptat, jistě bude zase zítra na pláži...
Z Barcelony odjížděla vlakem plným unavených cestujících. Byli mezi nimi černoši s tou nejčernější pletí, jakou kdy viděla. Pozorovala je se zájmem. Dva se vesele bavili jazykem, jemuž se ani nesnažila porozumět, dva byli utopeni ve svých úvahách a nevěnovali ani minimální pozornost svému okolí. Jeden z nich vypadal ztraceně, skoro by řekla zoufale. Jak se asi cítí  v cizí zemi, bez podpory rodiny, sám, ponechaný jen sám sobě a svým schopnostem či neschopnostem. Může konkurovat vzděláním lidem, kteří tady vyrostli? Těžko.
Zasmušilý černoch ji vrátil myšlenkami k inženýru Perezovi. Asi se cítí podobně, pomyslela si, jestli mu žena nerozumí, může na tom být ještě hůř. Vůbec nemluvil o dětech, napadlo ji. Nevypadala nejmladší, dokonce bych řekla, že je docela ošklivá. Co na ní vidí? Co se na takové vůbec dá vidět? Vypadá jako bývalá... Ale fuj, okřikla v duchu samu sebe.
Tehdy ji napadlo poprvé -  bůhví, do čeho se namočil. Grupa zamračených chlapíků s temnou pletí, které s ním viděla uprostřed Barcelony, nevěstila nic dobrého.

Dny míjely a slunce postupně všem dodalo správné zbarvení. V sobotu večer usedla Irena v hotelovém klubu, objednala si džbánek sangrie a poslouchala muzikanty, kteří sem přišli zahrát zejména německy mluvícím klientům hotelu. Když zaznělo tango, postřehla, že k ní kdosi přistoupil. Byl to inženýr Perez a žádal ji o tanec. Chvíli zvažovala, jestli to ještě umí, a pak si řekla – proč ne?
Bylo krásné nechat se vést někým, kdo zjevně tenhle tanec ovládal velmi dobře. Cítila jeho jistotu, opájela ji hudba s nepopiratelně erotickým nábojem a plula sálem jako loď s plnými plachtami. Když hudba ztichla, zadržel ji na parketu.
„Jste skvělá... tanečnice,“ zašeptal jí, jako by hledal to správné slovo. „Určitě ráda tančíte.“
Držel ji za ruku, jako by jí chtěl zabránit v odchodu.
„Ještě jeden tanec, ano?“
Usmála se. „Ale ty dnešní blázniviny, to já neumím!“
Než stačila doříci, začali muzikanti hrát rumbu. To ne, chtěla říci, ale nepustil ji. Znovu tančili, jako by šlo o víc než jen o rytmus a dvě těla, která jej vnímají. Bylo to krásné a těšilo ji to.  Cítila, jak jí tělo tepe, snad bylo toho slunce dneska trochu moc, říkala si, ale věděla, že to není jen slunečními paprsky, ale možná i trochu vínem a blízkou přítomností muže, který ji nepochybně zaujal. Tančil a užíval si tance, bylo to jasně znát. Jako by sám pro sebe ukradl pár chvil, které jej prokazatelně těšily.
„Bylo mi velkou.... radostí,“ řekl svým svérázným způsobem, tedy téměř bez sykavek. Všimla si, že dveře  prostorné místnosti jsou široce otevřené k pláži a volnému moři, po jehož obzoru plula světla obrovských výletních plavidel. Kousek od nich stála temná ženská postava s očima, v nichž plály nehezké plamínky.
Rychle se rozloučil a odešel.
Takový mužský a takovou má podivnou ženskou, pomyslela si znovu, možná trochu zklamaně. Dopila víno a šla spát.
Po Kláře zbyla v pokoji silná vůně levnějšího parfému a postel zasypaná vším, co zrovna nepotřebovala na sebe nevléci.
Odlíčila si obličej a šla spát.

Nazítří usedla Irena a většina žen z jejího zájezdu do minibusu, který je odvážel na jihozápad od Barcelony, do vrchů, kde se už několik století ukrývá klášter Montserrat. Kupodivu, inženýr Perez s nimi nejel. Jeho nehezká manželka přiběhla a cosi rozčileně vykládala korpulentní dámě, která jí naslouchala velmi podmračeně.
„Nenechám je přece na holičkách,“ řekla nakonec a jako poslední vstoupila do autobusu. Posadila se vedle řidiče, na místo, kde zpravidla usedají vedoucí zájezdů, či průvodci, a poté se krátce představila.
„Přátelé, vítám vás na palubě tohoto malého autobusu, který nás dopraví až na Montserrat. Jmenuji se Kloučková a budu vás dnes provázet, pan Peréz dnes nějak nemohl, není mu prý dobře. Budete-li chtít cokoli vědět, ptejte se, myslím, že vím dost, abych vám mohla odpovědět. A umím i dost španělsky, abych se zeptala, když něco vědět nebudu.“ Bylo znát, že se zlobí, bylo ale také jasné, že jsou ve správných rukou a že se jim s paní Kloučkovou v čele nemůže nic přihodit.
Během cesty seděla nová průvodkyně ve svém sedadle a bylo zřejmé, že cosi přemáhá, že ve svém sedadle sedí nějak příliš vztyčeně a napjatě. Pak s někým hovořila mobilním telefonem a vypadala velice rozčileně.
„Ne, nebojte se, postarám se o ně. Ale musím se dostat domů a zabalit se, mám sebou věci na týden... Oukej, domluveno.“ Zavěsila a bylo znát, jak se zhluboka nadýchla.
Jako průvodkyně byla skutečně k nezaplacení, v klášteře se bezpochyby dokonale vyznala. Věděla vše, co chtěly navštěvnice vědět o tajemné Morenetě i o dějinách tohoto pozoruhodného místa.  V malé zahradní restauraci seděla s ostatními a pomáhala jim s objednávkami, i při placení. Nedělalo jí to potíže, přesto vypadala ustaraně, a když jeli zpět, Irena si všimla, že má přísně sevřené rty.

Po večeři, kam dorazili právě včas, se Irena vydala na průzkum ke stánkům, které se každý večer rozsvěcovaly na nedaleké promenádě. Přece jen - čas odjezdu se blížil a bylo třeba dát dohromady nezbytné suvenýry přátelům a rodině. Poseděla s dalšími dámami v kavárničce, kde jim usměvavý barman namíchal pár koktejlů. Do pokoje se vrátila v povznesené náladě a spokojena, protože měla vše, čím chtěla doma obdarovat.
Když vstoupila do místnosti, překvapil ji zvuk telefonu. Teprve po chvíli pochopila, že jde o hotelový telefon. Zdvihla sluchátko a překvapeně do něj řekla svoje jméno.
„Dobrý večer, tady je Kloučková.  Nezlobte se, že vás obtěžuju takhle pozdě.“
„Ale ne, to je v pořádku. Co jste potřebovala, paní Kloučková?“
„Paní Ireno, vy máte jít zítra na fiestu, na to flamenco, že?“
„Ano. Je něco v nepořádku?“
„Ne. Tedy snad ne.  Vy jste to asi už platila, ne?“
„Ano, inženýru Perezovi. Platila jsem to ještě před cestou na Montserrat.“
„Myslela jsem si to. A platila jste i večeři?“
„Ne, já už tam nechci nic jíst.“ Zneklidněla. Co je to za výslech? „Je něco v nepořádku?“
„Ale - Perezovi zmizeli, musíme dát dohromady seznamy, abyste o nic, co jste si objednali a zaplatili,“ řekla to s důrazem, „nepřišli.“
„Jak - zmizeli?“ Nechápala.
„Prostě se sbalili a zmizeli. Je to nepříjemné, ale není to neřešitelné. Všechno bude  v pořádku, nebojte se, zařídím to,“ uzavřela s přesvědčením žena, jejíž energii a rozhodnost už mohla ocenit při výletu na Montserrat.
Ale přesto, že se ji korpulentní žena, zjevně znalá místních poměrů, snažila uklidnit, nebylo to tak snadné.
Co se mohlo stát?
Přece jen tak nezmizel, nikdo přece jen tak nezmizí,  přemítala. Dlouho se převalovala v posteli, dokonce tak dlouho, že byla vzhůru, ještě když se z nočního flámu vrátila do pokoje Klára.
„Víš, co je nového?“ vyhrkla dívka, když zjistila, že její spolubydlící nespí.
„Nového? Myslíš Pereze?“
„No jo, jak to víš?“
Popsala noční hovor s energickou zachránkyní výletu na Montserrat.
„No, prý se zdejchli i s prachama. Dokonce prý vzali i prachy, za který se mělo jet do Barcelony a pak autobusem na letiště. Ten inža - to je teda číslo.“
Nechápala. Nonšalantní elegance, která ji na něm zaujala, jí nešla dohromady s tak primitivním způsobem jednání. Spíš to vypadalo, že potřeboval peníze, aby rychle zmizel.
Najednou pochopila i večerní telefonát paní Kloučkové. Zřejmě potřeboval i moje eura za večer s tanečníky flamenka...

Následující den se dámy na pláži zhoufovaly na jedno místo a po celý den vzrušeně probíraly, co se stalo.
„Zmizeli oba, on i ta jeho příšerná ženská,“ vysvětlovala  vychrtlá, upjatá rekreantka, jíž se podařilo uchovat si sluncem téměř nedotčenou pokožku.
Ukázalo se, že majitelé cestovky, kterou prošedivělý inženýr okradl, zahájili takřka okamžitě záchrannou akci a vyslali do Girony nového delegáta, jenže i ten mohl dorazit jen na dobu určitou. Tím celosezónním ochráncem a rádcem se měla stát paní Kloučková, která ostatně už teď všechny vzala pod svá pečlivá křídla. Přišla za nimi i na pláž, aby je ujistila, se starostlivou vráskou, která se jí vyhloubila na čele, že je nenechá napospas ani s kufry uprostřed Costa Bravy a bezpečně je dopraví na letiště a domů.
Dámy štěbetaly, až Irenu lehce pobolívala hlava.
Nechápala to. To nebyl on, on přece nebyl zloděj a už vůbec ne nějaký primitivní zloděj, myslela si, zatímco paní Kloučková ujišťovala spolubesednice, že hodně pochybný je i jeho titul. Pro cestovku pracoval prý už před časem a tehdy tvrdil klientům, že je bývalý diplomat.
„Jenže – svět hispanistů v Čechách je malý. A já mám mezi tlumočníky známé, to mi opravdu můžete věřit,“ připomněla. „Ano, pracoval na ambasádě, ale rozhodně ne jako diplomat. Léta tam působil jako šofér. Nakonec mu naši diplomati pomohli, aby se dostal z Havany, to ano, ale na škole nevydržel ani tři semestry. Léta se protloukal bůhvíjak. Teď to zkoušel jako delegát. Víte, že štípnul ty peníze, to je zlé, ale nepovažuju to za nejhorší. Mně vadí, že tady nechal klienty jen tak - dělejte si co chcete. To se nedělá!“
Paní Kloučková se viditelně zlobila. Irena jí musela v duchu dát za pravdu.  Ne, to se opravdu nedělá... Přesto měla stále smíšené pocity a nedokázala falešného inženýra, který neuměl česky mluvit ani psát, natvrdo odsoudit a poslat do pekel zapomnění.

Večer se oblékla do černého. Těšila se na ohnivé rytmy flamenka. Už léta milovala filmy Carlose Saury, inspirované právě touto hudbou, chodila na koncerty flamenka, zbožňovala Paca de Lúciu. Upřímně řečeno – i na tuhle dovolenou jela především proto, že určitě půjde na představení tanečníků flamenka.
Přetrpěla kýčovité vystoupení jakéhosi místního tenoristy, který uchvacoval zejména německé turistky. Při falešně emotivním vystoupení druhořadé zpěvačky chtěla odejít, ale naštěstí netrvalo dlouho. Na pódium vtrhli tři mladí muži a tři nádherné ženy v typických rozevlátých sukních. A bylo to nádherné. Byli jako oheň, energetická smršť, všichni byli krásní a všichni dokonale ovládali tanec, který mísil pradávné maurské dědictví a ryzí vášeň španělských cikánů. Odcházela omámena sangrií i plnokrevnou krásou mladých tančících těl.
Z historických prostor kdesi nad městem, kde se představení odehrávalo, je krátce před půlnocí přivezl na pobřeží autobus. Vystoupila a kráčela podél plotu, za nímž spali předsezónní obyvatelé kempu. Pak si všimla, že u jednoho obrovského kontejneru na odpadky stojí několik temných postav a cosi tam stěhují. Byla u nich žena, jejíž vyčkávavý postoj jí byl povědomý.
Proboha... to je jeho manželka, blesklo jí hlavou.
Zastavila se ve stínu rozložité pinie, která ve dne kempu poskytovala stín. Bylo ticho, jen zdáli sem doléhal zvuk autobusu, rozvážejícího návštěvníky představení. Už téměř nebyl slyšet. Přilepila se ke kmeni prastarého stromu a sledovala podivný výjev před sebou.
Co mám dělat, říkala si. Byla zmatená.
Snad bych měla někoho zavolat, ale jak? Viděla, jak muži na ženin pokyn stěhují z kontejneru velký podlouhlý balík. Ježíši – je to jako lidské tělo. Co to je...?
Najednou jí bylo všechno jasné. Zabili ho. To on je v tom balíku. Ta otřesná, děsivá ženská ho donutila, aby kradl, ale on krást nechtěl, neměl to napsáno ve tváři, nebyl tak šílený. Proto nás tak naivně přesvědčoval, že nemáme nikam jezdit... Bůh ví, před čím a před kým on sám utíkal a čeho ta hrozná ženská využila, aby ho donutila dělat, co chtěla ona. Pozorovala bezostyšné jednání skupiny před sebou a ani si nevšimla, že se k ní zezadu po silnici blíží auto. Někdo ze zaměstnanců desítek hotelů v okolí tudy zřejmě projížděl cestou domů.
Světlo reflektorů ji zalilo od hlavy k patám. Křečovitě si zakryla rukou ústa, ale věděla jasně, že to nepomůže.
Muži stáli kolem kontejneru a nehybně hleděli v ústrety přijíždějícímu vozu. Stála v pohybujícím se kuželi světla jako nahá.
Byla jako ochrnutá.
Nemohla se pohnout, nemohla křičet. Zírala, jak se muži,  kteří se až dosud zabývali nehybným balíkem, dali do pohybu. Rozběhla se směrem od nich a od hotelu po silnici kamsi do tmy. Slyšela za zády drsný ženský hlas.  Nemusela rozumět ani slovo, aby věděla, že ji ten hlas posílá na jistou smrt. Znělo to jako výkřiky v býčí aréně, volající matadory k poslednímu útoku na býka.
Ještě chvíli běžela, než zaslechla, jak těsně za ní někdo prudce oddychuje a pod nohama mu vrže všudypřítomný písek.
Můj bože, problesklo jí hlavou.
Pak jí vědomím prolétl záblesk nelítostně prudkého světla. To je konec, pomyslela si. Upadla na zem tváří k nebi. Slyšela, jak se k ní kdosi blíží.
Dohasínajícími zbytky vědomí stačila ještě postřehnout spokojený, zlý úsměv na temné tváři ženy, s níž si nikdy nevyměnila ani slovo.

(říjen 2010)