V e č e ř e

11.05.2011 20:44

Silná vůně, jemně štiplavá a pikantní, šťavnatá a vydatná prostoupila všemi místnostmi standardního bytu, který postavili koncem osmdesátých let a už tehdy neodpovídal potřebám lidí denně pospíchajících za svým kusem žvance. Úzká kuchyně ústila ve stejně hubenou jídelnu, obývák odřezávala zaslepující zeď a kolem umakartového jádra se táhla dlouhá chodba kamsi ke dvěma ložnicím, z nichž jedna měla sloužit jako dětský pokoj. Ale nesloužila, děti tady žádné nebyly, jejich hlásky se nedomáhaly svých aktuálních malých, ani velikých potřeb.
Na děti v nesmyslně prostorném 3 + 1 prostě nedošlo.
Obydlí dvou lidí ve více než středním věku nechybělo zdánlivě nic, žili spolu, pokojně sledovali televizní estrády i příběhy ze života, dopřávali si hojnosti, jíž jim dopřával čas, v němž se pohybovali. Žili spolu už dlouho a nikdo z jejich známých nepochyboval, že šťastně. A svým způsobem to byla pravda. Ve své obyčejnosti našli klid a útěchu. Jejich vztah nevychladl, ani nevyčpěl.
Tak nějak nebylo co.

Vůni, která obsadila všechny póry bytu, způsoboval mohutný nerezový hrnec, neklidně odfukující na sporáku. Žena v kostičkované zástěře ostře se prolínajících barev hluboce vtáhla nosem závan vlhkého vzduchu, který dráždil i omamoval.
Začíná to vonět, radši se na to mrknu, řekla si a zkušenými pohyby – jak také ne, tohle už dělala nepočítaně – odsunula protestující lesklý hrnec z ohně. Velkou nerezovou vidlicí nadzdvihla ventil a opatrně odpouštěla páru. Hrnec s unikající párou přesto vyprskl trochu vroucí bělavé pěny.
Ucukla. Co děláš…
Radši to neuspěchat, usoudila a začala chystat rýži. Snad po tisíckrát tisící nalila do hrnce trochu oleje, zapálila pod ním plamen a do rychlovarné konvice dala vařit vodu. Odměřila přesně hrnek rýže. Bude to k večeři a ještě zbude na rizoto, připomněla si spokojeně. Vysypala rýži do kastrolu s olejem a začala ji míchat. Jednala rychle a s nepochybnou jistotou. Tak tohle je to jejich ‚restování‘, ušklíbla se a pozorovala, jak se rýže obaluje olejem a mění barvu. Když většina zrn zbělala jako z bílé křídy, zalila ji vroucí vodou.
Věděla, že musí být opatrná, už to dělala téměř mechanicky, ale jakmile zalila rýži vařící vodou, bylo to jako by právě ze dna hrnce měla vytrysknout bělavá láva. Chvíli počkala, než se zrnka rýže zklidnila, a pak si otřela čelo. Zakryla hrnec poklicí a zmáčkla knoflík malého rádia, které měla v dosahu.
Zpozorněla a na chvíli ji dění na sporáku přestalo zajímat. Co to je…? Asi Mozart. Jemný ženský hlas zpíval italsky dojemnou melodii. E Susanna non vien! Dove sono i bei momenti… Na chviličku zavřela oči.
Bože, to je krásný…
Chvíli se nechala unášet nenapodobitelným spojením hudby a slov, jimž nerozuměla, ale skladatel jako by ani slova nepotřeboval, bylo jasné, že žena, která právě zpívala, hluboce teskní za čímsi dávno ztraceným.
Otočila se ke sporáku a zkontrolovala, zda se neděje nic znepokojivého. Nedělo, nemělo šanci. Svoje vaření měla už léta dokonale pod kontrolou.
Vždycky jednala se zaujetím, ale střízlivě. Vnímala pouto se vším, s čím právě pracovala, fakt, že vlastně také tvoří, si přitom příliš neuvědomovala. Rýže, co na tom je, řekla by vám nejspíš. Ale věděla, že to umí a to patřilo k jejím jistotám. To… – jenže co to vlastně bylo?
Znovu se začala zabývat teď už naprosto tichým papiňákem. Znovu pozdvihla ventil a vypustila poslední zbyteček páry, který ještě bránil tomu, aby prozkoumala obsah hrnce.
Paráda! Slastně vtáhla do nosu pronikavou vůni udušeného hovězího masa a tisíckrát prověřené směsi cibule, česneku, papriky a pepře. A decentně kmínu, ten nesměl chybět, … Bez kmínu neumím vařit, přiznala sama sobě, jako by se omlouvala neviditelnému publiku. Jeden kousek masa napíchla velikou vidlicí - už to je, zjistila, když hrot lehce projel uvařeným masem.
Voní to úžasně, bude spokojený, blesklo jí hlavou. Oba budeme spokojení, protože to bude dobré.
Co ta rejže, úkolovala naučeným způsobem sama sebe. Všechno mít pěkně pod kontrolou. Ani netušila, jak mocně tohle doporučení vstoupilo do jejího života.
Rýže klokotala v bělavém vývaru. No, ještě chvíli tě přiklopíme. Jako by v kuchyni nebyla sama - ona a její kuchařské znalosti a zkušenosti. Odmítala by připustit, že je to svého nepopiratelného druhu také umění, byla už tak vychovaná. Otřela si ruce o zástěru. Už by tu měl…
Nestačila se ještě ani podívat na hodiny a známý zvuk z předsíně ohlásil, že její muž se vrací z práce.
„Ahoj,“ ozvalo se z předsíně.
„Ahoj,“ odpověděla poněkud mechanicky. Její tělo se jen trochu napjalo. Už dávno nevybíhala vyzvídat do předsíně, co je nového. Nějak nebylo co. Jeho svět byl tak spořádaný a stabilní, že se snad ani nemohlo stát něco neočekávaného.
„Gulášek?“ zaslechla za sebou.
„Jojo…“
„S rejžičkou?“
„Tak tak…“
Zvedla pokličku, uzavírající rýži v parní lázni.
Nepřišel za ní do kuchyně.
Už ho ani nenapadne, že by mohl přijít až ke mně a třeba…Bělostná zrnka už pohltila většinu tekutiny. Prohrábla je na povrchu vidličkou, přes hrnec položila složenou utěrku a teprve na ni umístila poklici. A pro jistotu ještě kuchyňskou chňapku, snad pro větší bezpečí či zatížení poklice, bůhví. Dělala to tak už léta a docela automaticky.
Z obýváku zaslechla vtíravé zvuky televizní reklamy, jasný signál, že rozhlasový kanál vysílající vážnou hudbu bude jednodušší vypnout.
Nenáviděla rozječené signály, ohlašující lačnost velkých či malých firem po prodeji čehokoli. Ne kvůli zboží, které se prostřednictvím televizní obrazovky cpalo lidem do obýváků, ale pro bezbřehou stupidnost, která se v televizních reklamách zahnízdila jako paličková plíseň a nechtěla se pustit. Vyleptává lidem mozky a ničí ušní bubínky, protože je spolehlivě o desítky decibelů silnější než ostatní program. Kdykoli se objevila reklama na menstruační vložky, opouštěla rozčileně místnost s televizní obrazovkou.
Cítila, jak je stále podrážděnější.Věděla totiž, že se manžel nedívá, že se myje, převléká, listuje novinami, které si koupil ráno cestou do práce. Že televize hraje jen proto, aby byl vzruch. Jako by návratem z práce něco postrádal.
Kdyby tak …
Vzdychla si a do hrnečku s polohrubou moukou nalila trochu studené vody a začala ji pomalu a systematicky míchat vidličkou. Nedívala se na to, co dělá. Oči jí pluly někam za hranici vymezenou sporákem a malinko už omšelou kuchyňskou linkou.
Kdyby tak jednou…
Sklopila oči a podívala se do hrnku s moukou. Maso spokojeně bublalo v hrnci, stačilo, aby do něj přilila vodu s moukou, neboli záklechtku, jak ji kdysi naučila říkat babička.
…E Susanna non vien! Dove sono i bei momenti…, připomněla se něžná melodie proslulého hudebního psychologa. Proč mě to tak dojímá, ptala se sama sebe a konečně vlila moučný koktejl k masu. Cítila, že má v očích vláhu. Jsem pitomá, proč se nakláním až nad hrnec, co v něm vařím, vytkla si a začala odstraňovat utěrkový poklop z rýže.
To by bylo, řekla si, a znovu prohrábla vidličkou její povrch. Jsem dobrá, pochválila se. Kdyby tak aspoň jednou… To ta melodie, je tak důtklivá, tak dojemná, tak – vlezlá…
Utrhla kousek papírové utěrky a utřela si nos a palčivé oči.
Už spolu skoro vůbec nemluvíme. Jen spolu jsme, jako bychom sami sobě nakázali bobříka mlčení, ale co říkat… Jako kdyby už si stihli říct úplně všechno, řešili jen provozní záležitosti. Aby soukolí nezadrhlo a jelo dál podle předpokládaných faktorů. Odchylka znamenala obtíž, nepříjemnost, komplikaci, a tady u nich neměla místo. Přijala to jako nutný standard a podřídila se. Svoji vášeň pro poznávání cizích krajů ujařmila do sledování televizních cestopisů a až chorobného zkoumání pořadů o vaření.
Kdyby tak jednou přišel za mnou do kuchyně a … Už to by byla změna. A udělal by to nějak jinak, aspoň jednou aby to bylo jinak. Třeba by mi dal pusu na krk. Políbil mne na ucho, jeho rty by mi ohřívaly lalůček, objal by mne zezadu… a já bych se bránila, ale jen na oko, vlastně bych se skoro nebránila, a čekala bych, až mi jeho ruce vjedou pod zástěru a pod tričko, a hladil by mne, jako mne nikdy nehladil... V kuchyni se to přece nedělá. Dotýkal by se mne... Tolik po tom toužím, kam se poděla naše vzájemná přitažlivost…Přivřela oči, aby nemusela vnímat pitomou televizní reklamu, která se snažila obsadit byt skoro stejně nekompromisně jako všepronikající vůně guláše.
Kdyby tak jednou jedinkrát přišel a objal mne, možná by mi něco šeptal tiše do ucha, třeba i o tom guláši, co mi teď tak zuřivě bublá pod nosem. Ztlumit, musím ztlumit oheň, uvědomila si a na chvíli odehnala vtíravé myšlenky.
Do Paďous, ulevila si. Do prkený vohrádky… Začala zuřivě míchat směs masa a mouky. Cítila, jak se kousky hovězího přichytávají ke dnu. To jsem tomu…
Jenže opájivá představa se nechtěla nechat zahnat, marný erotický sen se mísil s pachem guláše. Jo, to je jídlo pro chlapy, co tvrdě makaj‘. A věděla, že tím vůbec nemyslí práci v kanadských hvozdech.
Ochutnala - ještě trochu přiostřit, řekla si a vytáhla z ledničky sklenku s mletými červenými papričkami. Byly jako oheň, takže nabrala jen trošičku. Najednou měla pocit, jako by se jí pod nohama ztrácela pevná půda. Tady žádný takový oheň nepomůže, říkala si a zaháněla vlezlý pocit ochrnující marnosti. Nestojí o mne. Nebo o to? Asi to nepotřebuje a já taky ne, ukončila rázně rozjímání a otřela si čelo hřbetem pravé ruky, jako by samu sebe načapala v sousedově špajzu.
Cítila, jak ji zalilo horko. Zřejmě mám nával nebo co. Není žádný Jack Nicholson, aby jedním pohybem smetl vše nepotřebné z kuchyňského stolu a hned tím dalším na něj uložil svoji filmovou partnerku. Tak se to ve skutečnosti prostě neděje, není to možné, nedá se to…
Proč nikdy neudělá nic neočekávaného? Kdyby to udělal víckrát...Už by to nebylo neočekávaný. Sevřela rty a dál usilovně míchala guláš v objemném hrnci.
Muž stál ve dveřích. Cítila se, jako by ji přistihl. Ale při čem? Při nepatřičném snění? Uchechtla se.
„Copak je?“ zeptala se.
„Kdy to asi bude?“
„Tak za deset minut.“
„Co je?“ Její smích ho zarazil. Vypadala nějak jinak, divně - stála nějak strnule nad svými hrnci a její ústa jako by se měla usmívat, ale nechtělo se jim. „Jsi nějak veselá…“
„Třeba tě ráda vidím.“
Ani nechtěla, ale její hlas zněl jako z oceli.

Muž se vrátil do pokoje.
Všechno bylo na svém místě, i ona. A v tom byla ta potíž. Věděl, že když přijde z práce domů, najde ji v kuchyni, jak vaří. Což o to, vařila dobře, dokonce moc dobře. A jak taky ne, jak jen mohla, seděla u televize a projížděla kanály, kde se střídali televizní kuchaři a honili si trika. Takoví nanicovatí frajeři s uměle rozcuchanými pačesy. Vydržela koukat na ty mamlasy hodiny a hodiny, bůhví, co na nich viděla. Sama říkala, jak jsou ulítlí…
Když přišel domů, ani ji nenapadlo, že by ho přišla přivítat. Vždycky musela něco fofrem dodělávat u toho zatracenýho sporáku. Bylo to pořád stejný, k smrti stejný. Skoro jako by ji už nezajímalo nic než ta kuchyň a to pitomý vaření. Kdyby tak jednou udělala něco jinak. Aspoň jednou jedinkrát…
Měl na sobě volné domácí kalhoty a vytahané triko. A tak nějak si i připadal – vytahaně a použitě. Práce – spaní – práce. Sem tam nějaká ta rodinná či jiná sešlost, postalkoholický bolehlav a zase zpátky domů, do práce, domů…Ještě patnáct let do penze a pak… Nechtěl ani domyslet, připadalo mu do děsivé.

Kdyby tak jednou přišla za mnou a udělala… něco, to je jedno, co. Zabořil se do masivního křesla a zavřel oči. Přišla by až ke mně a třeba mě pohladila, nebo se mne jenom jemně dotkla. Jen abych věděl, že ví, že ještě vnímám, že žiju, že cítím, že mám pokožku a miliony dendritů, které chtivě čekají, až se jich někdo dotkne a bude se s nimi mazlit.
To její vaření… je parádní, já vím, ale já na něj kašlu. Kdybych věděl, že ví, co bych… Šel bych za ní a tiše pozoroval, jak si její prsty hrají s těstem, jak ho hladí a urovnávají, jak ho hnětou a formují, jak je tím úplně zaujatá, nemá čas sledovat, co mám za lubem, a já tedy mám, to si pište. Stoupnu si těsně za ni a bezostyšně jí hladím po ramenou a pak ji sevřu tak, že se nemůže chvíli ani hnout, asi by se bránila, ale já bych povolil jen trochu, jen tak, abych si mohl hrát s jejími prsy, s tou měkkou a vláčnou zátěží, kterou tak rafinovaně skrývá v podprsence, ale není to nic platné, já si je najdu a budu je držet, svírat a hníst, jako ona to své těsto na stole před sebou, trochu se ohýbá a já cítím, jak se ve mně něco vzpíná a touží víc a víc ji znepokojovat a zneklidňovat a odvádět jí pozornost od jídla, to vem‘ třeba ďas, stejně jsem skoro pořád přecpanej. Asi by mi nejdřív odtahovala ruce, možná by mne i trochu pleskla, ať nezlobím, ale já bych se nedal, pořád bych ji hladil a loudil bych a přitom bych pořád postupoval níž a níž, až bych narazil na její kalhotky, ale ani to by mne nezastavilo a nakonec bych byl v ní a bylo by to krásný a já…
„To je ale stupidní reklama,“ zakřičela na něj od svých hrnců. „Musí to tak řvát?“
Automaticky vypnul zvuk a chvíli brouzdal mezi televizními kanály. Na Animal Planet se pářily dvě velké kočky. Chvíli na to zíral a pak rychle přeskočil jinam. Tam se pro změnu k něčemu podobnému chystaly dvě bezstarostné sýkorky.
„Krucinál,“ zasyčel. Pak křikl do kuchyně: „Za chvíli budou zprávy.“
V hlavě se mu zničehonic objevila karikatura básničky z jedné ohmatané dětské knížky: „Chaloupka stála maličká, v ní dědeček a babička, už léta spolu nemluvili, a tak tam spolu hnili, hnili, hnili…“
Ještěže mi nikdo nevidí do hlavy, zřejmě by se zděsil.
Slyšel, jak žena dodělává večeři. Znělo to nějak naštvaně. Nikdy se spolu nehádali, tak co jí dneska je?
„Ali, nepřipaluje se ti ten guláš?“
„Ne!“ Znělo to hodně úsečně. Chvíli řinčelo nádobí, chrastily příbory a pak znovu zavolala: „Jídlo je na stole!“
Když přišel do kuchyně, podíval se na ni. Působila unaveně. Na sobě měla vytahané triko a legíny a vypadala, že se chystá na dvouhodinovku aerobiku vyskákat si dělohu z těla. Nedívala se na něj.
„Zlobíš se na mne?“
„Ne.“
„Něco jsem udělal?“
„Ne, nic. Vůbec nic.“ Řekla to tak, že nemohl být na pochybách. To ‚nic‘ bylo horší, než nejděsnější hřích.
„Jez,“ přikázala, „dobrou chuť.“ 
 

(červen 2010)