O marném vztekání a co se středem vesmíru

11.05.2011 10:16

Čím jsem starší, tím hůř se mi vyrovnává s potížemi těch druhých. Jako bych ztrácela ochotu ponižovat se a tajit, co si myslím a proč. Měla jsem štěstí a v posledních měsících jsem potkala několik docela vzdělaných lidí, kterým z různých důvodů vadí asi totéž co mně - že naše společnost tak nějak nefunguje a politici, kteří by měli pečovat o rozvoj společnosti, která dává našim životům rámec, by měli vědět, proč jim voliči dali svoje hlasy. Tedy rozhodně ne proto, aby plnili svoje kasičky a kasy svých stranických sekretariátů, ale proto, aby se v téhle zemi dalo žít. To není tak špatná myšlenka, potíž je v emoci, která to tu zcela nadstranicky ovládá.

 

Vztekáním k budoucnosti?

Protože i tihle úspěšní a vzdělaní lidé se vztekají a vzteká se kde kdo. Všichni se vztekají na všechny - politici na voliče, že nehlasovali dost pro jejich zájmy, voliči na politiky, že nedělají dost zase pro jejich zájmy, všichni chtějí všechno a nikdo vlastně nic. Emoce, která ovládá každého, na koho se podívám, je vražedná. Ani mně se občas nechce ani dýchat, protože ještě ke všemu bydlím v Ostravě, a tak se vztekám taky.

Říká se, že Ostrava je velice mystické místo, a myslím, že do jisté míry je to pravda. Spojuje a hromadí se tady to nejpodstatnější, co může novověká společnost poskytnout - přemíra technicistního vnímání světa s ekonomistickým, hospodářská bezohlednost s politickou hloupostí a naivitou. A ve veřejné komunikaci, či prostoru, chcete-li, naprosto chybí filosofie v nejlidštějším slova smyslu coby "láska k moudrosti". Jenže bez té to nejde.

Jedovatý kokteil, který tady vespolek dýcháme, vážně poškozuje cévy, narušuje DNA, a tak následují další a ještě závažnější choroby. Přibývá dětí, které v mém okolí vážně nebo téměř permanentně stonají, zatímco politické reprezentace bagatelizují, co tady všichni vespolek dýcháme a proč. Nemoci dětí jsou vzkazem pro jejich rodiče. Možná to ostravský primátor cítí stejně jako já, proto svoje děti v Ostravě nemá (já ostatně taky ne).

 

Franto, miluj!

Nedávno jsem slyšela dost provokativní hlášku - Vesmír nedělá chyby (Petr Velechovský). Mám značnou tendenci takovému sdělení se vším všudy věřit. Ostatně je to jen poněkud silnější vyjádření již poměrně obecně přijímaného "náhoda neexistuje". Všechny ty průsery a potíže, jimž tady v Ostravě a vůbec v této zemi a na této Zemi čelíme, poskytují jasné sdělení, velice hmatatelně potvrditelné:

Jestli si člověče nesedneš na zadek a nezačneš zase od začátku a hezky pokorně, tak tě smetu, že si ani nestihneš všimnout.

Zní to trochu starozákonně, ale ono to občas neškodí. Nedávno si obdobným způsobem "zaparafrázoval" při své návštěvě Ostravy Jaroslav Dušek, když zjednodušil křesťanské desatero na "Cti otce svého (na nebi) a matku svou (Zemi)".

Málem k tomu není co dodávat, vnímám to podobně. Pokud neuctíváme pouze a výhradně jen jakési vlastní omezené a ohraničené zájmy, tak s tímhle "přikázáním" patrně nebudeme mít problém. Neboť - jak neméně krásně doporučil Jaroslav Dušek - existuje jen jediné doporučení, jak tento svět obrátit zády k rokli, a to zní: "Franto, miluj!"

Nemá smysl víc dovysvětlovávat, protože je na každém, jestli je schopen si obsah takového sdělení přeložit.

 

Novověk - zaplaťbůh - skončil

O tom, že společně a dost rychle míříme do kopru, dumají odborníci na všelicos už dost dlouho. Mne před časem zaujaly názory amerického historika Johna Lukacse, který tvrdí, že novověk končí, nebo dokonce už skončil. A všechny jeho pravdy a jistoty jako by tak nějak měkly a ztrácely se.

Způsob, jakým se společnost snaží z krize vybřednout, mi připadá nesmírně krátkozraký. Nelze spočítat prakticky nic, o co se momentálně příslušní specialisté snaží. Chceš mít dost energie? Jako by tragédie ve Fukušimě dala jasnou odpověď, ale nikdo ji nechce moc slyšet. Dokonce i odborníci na životní prostředí jsou ještě v této době schopni vykládat, že jaderná energetika je nejčistší způsob, jak energii získat. A nezní otázka spíš trochu jinak? Skutečně té energie potřebujeme tolik?

A co naše tak zvaná západní společnost? Je demokracie, tak jak ji zažíváme, skutečně univerzálně doporučitelný vývozní artikl? Obávám se, že na to se nikdo pro jistotu ani neptá. Ostatně i my jako bychom si nedokázali odpovědět na zcela základní otázky: Chceš mít demokracii? A víš doopravdy, co to obnáší? Nebo jí chceš jen zneužít? Odpovědi nám média servírují denně v přímém přenosu - od kouřmých mraků kolem Věcí veřejných po tahání značně kostlivých kamarádů kamarádů bývalých premiérů, oranžových i modrých. Bůhví na jaké budoucí kostlivce se právě v kuloárech zadělává.

Demokracie, tak jak ji praktikujeme málem v celé Evropě, drhne.

Ale nechme politiků a jejich zcela separátních zájmů. Je ti přes padesát a nemáš práci? Zastřel se, protože nebudeš mít za co žít a možná ani proč... Je to příliš depresivní? Je. Tak to prostě v dané chvíli a prostoru vypadá. Léta ses živil hlavou, ale tvoji práci ze dne na den nikdo nepotřebuje. A co? Buď kreativní, udělej si svářečský kurz a hlavně proboha vydělávej, protože tady nejsi, abys žil a nedej bože si snad i trochu užíval, ale abys především konzumoval... Že u toho děti dostávají astma, tobě se zkracuje střední délka života a imunitní systém ti čísi byznys dávno zbořil... A co má být? Stejně na penzi nebude.

 

Celopolečenské Pulp fiction. Nebo snad ne?

John Lukacz už před lety vyzýval ke změně myšlení. Myslím si, že tato změna bude muset být velice radikální, protože to stávající a převažující uvažování o světě a o životě v něm stále vede do slepých uliček, balancujících na špičce nosu, případně na kohosi soukromém účtu.

Jak je to možné?

Nedělám si iluze, že jsem schopna nějaké kardinální odpovědi, ale léta jsme žili s blaženým pocitem, že se nemůže nic stát, pokud budeme drancovat přírodu a zneužívat její bohatství bez ohledu na to, co to kde a komu způsobí.

Daleko snadněji zneužíváme, než abychom respektovali.

To naneštěstí platí i o vztazích mezi lidmi. I v naší ulici bydlí nejméně jeden dobrácký soused, který si v zimě přitápí (zřejmě) zpuchřelou gumovou obuví a otravuje vzduch málem jako místní zlořečené hutě (jen těch jedovatin přece jen asi nevypouští tolik). Je mu prostě fuk, co tomu řeknou lidé v jeho okolí. Už se tak narodil a je zvyklý takhle se chovat, nejspíš ho ani nenapadne, že tím někoho otravuje. Tenhle princip patří k tomu základnímu, co platí - podle dostupných a převažujících informací - ve světě byznysu. S tím pravděpodobně souvisí i skutečnost, že takhle je zvykem uvažovat i v politice - zdaleka nejen v té regionální. Neboť i politici mají svůj program a ten naplňují bez ohledu na cokoli, protože prostě právě takhle jsou zvyklí jednat a rozhodovat. 

Lidé v západnějších částech Evropy jsou na tom přece jen snad o něco lépe než my. Životní prostředí (a tedy i ovzduší) je pro ně naprosto jasná priorita, která předčí i potřebu mít tři auta v garáži a neumím si ani představit jaký další (naprosto zbytečný) luxus. Ostatně bylo dost příznačné sledovat, jak se třeba Německo postavilo -  na rozdíl od nás -  k informacím o Fukušimě.

John Lukacs to v knize Na konci věku (Academia, 2010) říká dost jasně - člověk by sám sebe měl znovu ustanovit středem vesmíru. Tedy nikoli byznys, peníze a zisk za každou cenu, ale člověka a lidský život, s pokorou a vážností.

Mám sílu doufat, že právě tahle životně nezbytná změna lidského myšlení a vnímání skutečně nastane?

Nezbývá než tvořit vlastní světy...