Stopy ve sněhu

11.05.2011 15:36

Přicházel k domu. Sněhový poprašek zasypával chodníky, ale jen zlehka a hravě. Sněžit začalo před chvílí. Zimní podvečer dávno opanoval vilovou čtvrť, v níž žil, a tak kráčel k domovu a užíval si naprostého, téměř dokonalého ticha. Sníh jako by odfiltroval všechny přebytečné ruchy a hluky, doléhající sem z jiných částí města.
Chodník před ním byl jako nepopsaný papír, a tak do něj otiskoval pečeti svých podešví s nadšením malého kluka. Před brankou do svého domku se zarazil.
Srdce mu vklouzlo do krku a rozčileně tlouklo.
Od domu k brance a dál po chodníku mířily stopy ženských nohou. V jeho domě žila jediná, která by v tomhle čase mohla vyběhnout ven a … Co by dělala venku, když sněží?
Nezastrčil klíč do zámku jak obvykle. Stál chvíli před brankou jako zkamnělý.
Měla by sedět doma a hřát mi večeři, říkal si roztrpčeně.
Třeba měla doma kamarádku...?
Žádnou takovou nemá.
Vydal se jako ohař po stopách, které jen velmi zvolna mizely ve sněhu. Naštěstí sněhové vločky tančily svůj poklidný tanec a nijak nebránily jeho právě probuzenému stopařskému úsilí. Na bělostném chodníku byly stopy, které tam vytiskla drobná ženská chodidla, dokonale zřetelné, protože nikdo jiný tudy v tomto čase nešel. Následoval ji, chtěl jednoduše vědět, kam v této části večera či spíše už noci šla.
Musela vyrazit ze vrátek před pár minutami, spěchala, to bylo jasné, stopy nebyly vtlačené do sněhu celé, místy byly znát jen špičky, jak běžela. Určitě spěchala, potvrdil sám sobě. Možná se usmívala, bože... Proč tak běžela, co to má znamenat...?
Došel k okraji chodníku. Stop přibylo, zřejmě tady chvíli postála. Na zapadané vozovce se jasně rýsovaly stopy pneumatik. Na silnici, ani na protilehlém chodníku už žádné  další stopy nenašel.
Cítil, jak rudne v chladném nočním vzduchu. Sněhové vločky mu tály na tvářích, když se vracel domů skoro klusem.
Bylo to jasné, jak facka. Fakta byla jasná – vyběhla ven, doběhla k silnici a tam nasedla do auta. A odjela. Ale kam? A s kým?
Přišel domů, odkopl promočené boty a otevřel lednici.  Stála tam láhev slivovice, kterou si pravidelně vozil od známých z Moravy. Seděl v obýváku, mračil se a bolestivě se kousal do rtů.
S kým – a proč?
Odpověď pochopitelně znal: Naše manželství jednoduše už hezky dlouho skomíralo, uvažoval naštvaně. Nějak jsme si neměli co říkat. A v posteli? Nuda, stereotyp. Nebavilo mě to, jako by jí na některé věci chyběla fantazie.
Zřejmě to nebavilo ani ji, už dávno za ním nepřišla a nechtěla obejmout nebo políbit. Ani to sama nezkoušela, nevzala jeho paže do rukou a neobtočila je kolem svého těla, jak dřív dělala téměř pravidelně. Jako by o něj nestála.
Teď je to jasné -  někoho má.
Kdyby sněžilo trochu vydatněji, neměl bych šanci na to přijít, říkal si.
Nalil si ještě jednu a šel si ohřát knedlíky s vajíčkem, které stály v malém kastrůlku na sporáku. Trochu si to přiostřím, takhle je to nuda, dumal vztekle. Jakoby ty bezbarvé knedlíky s kousky vajec mohly za to, že mám s vysokou pravděpodobností paroží jak vzrostlý dvanácterák.
Zasypal banální, nanicovatě žlutou směs ostře červenou chilli paprikou. Aspoň huba zahoří, doufal. Ale věděl, že je to málo. Vzal si večeři i s hrncem do pokoje, otevřel si láhev piva a posadil se k televizi. Netušil, co se dělo na obrazovce. Měl pocit, že polyká písek a zapíjí ho ohněm. Pálilo to jako čert a s každým douškem piva to bylo ještě horší.
Nečekal jsem, že moje žena bude až tak samostatná, přiznal uznale. Co teď? Co udělám, až přijde?
Přece nejsem magor, co zbije manželku jen proto, že si to někde rozdá s někým... Nejsem, ale chodím po bytě, jako bych potřeboval někoho ztlouct.
Jenže – můžu já někoho honit kolem stolu zrovna za tohle? Copak nudu v manželství už dávno neřeším jinde a s jinýma? Ženské se mi prostě líbí a já se líbím jim, je to příjemné zjištění, tak proč bych se měl bránit...
Mám prostě máslo na hlavě, ať se na to dívám, jak chci, uvažoval...
Jenže Soňa... Najednou je všechno jinak. Fakt je, že ji nikdy nepovažoval za naivní nesvéprávnou osůbku, kterou musí kdokoli vodit za ručičku. Upřímně řečeno doufal, že by se její nevěrou vyřešily jeho problémy. Bylo by to jedna jedna. Už by si nemusel nic vyčítat, kamarádky ze služebních cest, přítelkyně z práce. Jistě, má trochu výčitky svědomí, to si uvědomoval, kdykoli zjistil, že se s nějakou ženou sbližuje jaksi nad rámec společenských zvyklostí. Ale nepočítal s tím, že by i ona, tedy opravdu...
Ani on nepočítal s tím, že by se mohl chovat zrovna takhle, že by mohl někdy něco víc než koukat po jiných. Když se ženil, bylo to tak jednoduché – jiná prostě neexistovala.

Blížila se půlnoc, když zarachotil klíč v zámku.
„Ahoj,“ zaznělo ode dveří.
„Ahoj...,“ zabručel neurčitě.
Když přišla do pokoje, byla pořád pěkná ženská, vyrazil do útoku: „Kde jsi byla?“
„Kde – u Aleny. Přece ji znáš.“
Ani se nezačervenala, napadlo ho. „A co tak nahonem?“
„Ale znáš ji, zase se rozešla s tím svým cholerikem.“ Mluvila tak klidně, že začal ztrácet nervy. Jak mi může takhle lhát?
„U Aleny jsi nebyla,“ řekl s naprostým přesvědčením. „Šel jsem za tebou a viděl jsem, jak nastupuješ do auta.“
Cítil z jejích šatů kouř z cigaret. Ona přece nekouří, ani ta její Alena nekouří. Zase kecá...
Dívala se na něj téměř pobaveně. „Šel jsi za mnou?“
„No...“ Cítil, jak ho polévá červeň. Kruci, nechci vypadat jako pitomec, který šmíruje vlastní manželku, říkal si. Pořád se na něj dívala, jako by nevěřila tomu, co říká.
„Podívej -  já vím, že jsi odešla z domu a nasedla k někomu do auta...“ Alena přece auto nemá, přesvědčoval sám sebe, navíc nevím, jak by ses z té strany ulice k ní dostávala. Tramvaj jezdí odjinud, od zastávky jsem přece přišel já, to bych tě musel potkat, dedukoval zkušeně.
Uvědomoval si, že žena ho stále pozoruje. Jako by chtěla zjistit, co všechno vím, uvažoval zamračeně. Pak  si sedla do sedačky vedle něj a na chvíli zavřela oči, jako by si potřebovala ujasnit, co řekne.
„Byla jsem...,“ říkala pomalu, jako by jí slova nechtěla z úst. „No prostě - byla jsem u známých.“
„Nekecej.“
„Nekecám. Byla jsem u známých.“
„U kterých?“
„Ty neznáš.“
„Jak – neznám?“ Přišlo mu absurdní, že by neznal její známé. Vždycky jsme přece měli společné známé...
„Poznala jsem je... nedávno.“
Tady něco nehraje. Měla by se stydět, koktat, ale ona je pořád v klidu. Ale je zaražená, Pozoroval ji jako zkušený lovec.
„Podívej, jsme dospělí,“ začal důtklivě, „žijeme spolu už dost dlouho na to, abychom věděli, co je ten druhý zač. Já jsem tolerantní, já ti přece nechci nic vyčítat. Chápu, že tě to třeba se mnou už tak nebaví jako dřív. Prostě sis to chtěla zkusit s někým jiným. Jen mne zarazilo, žes´… Prostě – chtěl bych, abysme si říkali pravdu. Navíc – ty přece neumíš lhát, já tě přece znám...“ Znělo to skoro prosebně.

Tak ty mě znáš, pomyslela si. Ty chceš, abych ti řekla pravdu... A která pravda by to měla být? Třeba ta, kolikrát jsem tě viděla já nebo moje známé, jak jdeš po ulici s nějakou jinou a vypadáš nesmírně zaujatě? A jaké to bylo pak? Pročse tě rov nou nezeptám? Proč já se ti mám z čehokoli zpovídat? V duchu už mu mnohokrát vyčetla všechny pletky, o nichž věděla, ale nahlas neřekla ještě nikdy nic.
Co ti mám vykládat, abys byl spokojený, přemítala v duchu. Opravdu si myslíš, že neumím lhát? Miláčku, jsi tak naivní.
„Ne, nic mi nevyčítej,“ řekla pak zvolna. „O nic dohromady nejde. Mám žízeň.“
Odešla do kuchyně a cítila, že právě prožívá zlomový okamžik. Průlom. Pecka jako hrom. Skoro měla pocit, že ji slyší.
Tak ty mne podezíráš, že ti zahýbám. Zrovna ty. Dobrý na tom je to, že ti pořád ještě stojím za to, abys mne sledoval. Vím, že o mne máš strach. Jsi v tom až trochu praštěný, kdybych nepřišla domů do půlnoci, snad bys volal policajtům.
Tak pravdu... Když ti řeknu, kde jsem opravdu byla, nebudeš mi věřit, protože už sis svoji pravdu vytvořil. Taková je pravda.
Natočila si vodu do skleněného půllitru a zhluboka se napila.
Mám tě ráda, ty mizero, to je bohužel taky pravda, i když jsi takový… samec. Zasmála se, i když někde hluboko v sobě zápasila s pocitem zrady. Možná bys byl šťastný, kdyby sis mohl vydržovat víc ženských,  jen nevím, jestli bych byla šťastná já. Tak nějak to je, jenže v týhle pokrytecký společnosti to zkrátka musíš zatloukat, zatloukat a zatloukat. Plzák to učil generace před námi a platí to..., bože, jak to pořád platí. Aby se ten náš jednoduchej světeček nezhroutil. Už jsem někde četla, že monogamie je nepřirozená, prý už se na tom vědci shodli. No jo, ale pro jiný je zas polygamie zjevně nepřirozená. Jenže tahle civilizace je založená na monogamii. Bez ní by se to tady celý rozsypalo, všechny ty falešný jistoty. Tak si dál budeme hrát na šťastná manželství.
A proč ne?
Přežila jsem až doteď, přežiju i dál. Jen na mne máš pořád větší nároky. Zřejmě, když chci s tebou zůstat, a to přese všechno pořád sakra chci, budu muset hrát tvoji hru.
Zhluboka se napila a pak znovu naplnila půllitr vodou, v níž se zabělal chlór.

„Tak jo,“ řekla, když přišla do obýváku. „Byla jsem s jedním maníkem. Ale je to jen kamarád. Byli jsme u jeho známých.“
Pozoroval ji ostražitě. Všiml si, že sklopila oči.
A tohle ti mám věřit? Ptal se v duchu.
„Jaký to bylo?“
Tak tomu říkám rána na komoru, pomyslela si a usmála se.
„Nic moc.“
„Tedy jsi – vyspala ses s ním?“
Prohlížela si špičky pohodlných domácích pantoflíčků.
„Hmm,“ zamumlala.
Díval se na ni chvíli, jako by spatřil zlého ducha. Pobledl a sevřel pěsti, až mu zbělely klouby.
Pak vzal láhev slivovice, která stála na konferenčním stolku vedle sedací soupravy, na níž oba seděli, a zhluboka se napil. Otřásl se a na chvíli zavřel oči.
Tiše ho pozorovala a čekala, co udělá.
Chvíli zhrouceně seděl, pak potřásl hlavou a přitáhl ji k sobě.
„Jenže já tě miluju.“
Objal ji a rukou jí projel vlasy. Měla dlouhé, zlatavé vlasy, připomínaly mu med. Pořád mlčela. Nechala ho, ale cítila, že se jí jeho doteky líbí.
Pak pomalu zvedla ruce a hladila ho po ramenou, jako dítě, které potřebuje utišit. Položila mu obě ruce kolem krku a políbila ho. Neodtáhl se, naopak. Začal ji líbat, jako by se potřeboval o něčem přesvědčit.
Tak vidíš, říkala si a nechala se odnést do ložnice. Byla drobná a jeho těšila fyzická převaha, kterou si právě takhle mohl znovu potvrdit. Jak ji nesl v náručí, vdechl z jejích vlasů znovu ten cizí, nepochopitelný cigaretový kouř. Že by začala kouřit?
Jak dlouho už tohle  neudělal, říkala si a nechala se hladit, svlékat a líbat. Odhazovali oblečení do všech stran, jako by běželi nějaký závod. Cítil, že jde o hodně, snad o všechno, miloval ji jako o život, jsi moje, moje, moje, říkal si pořád dokola, a já ti nedám pokoj, dokud nebudeš křičet slastí... Sedlal ji i houpal, krotil i konejšil, sám na pokraji extáze. Jeho nečekaná vášeň ji probouzela, ztrácela se kdesi mimo pozemské dimenze, ztrácela se v něm jako v moři, v mohutném příboji, který ji odnášel daleko od denních nesnází. Až přepluji moře, až překonám hoře, vynořila se z hlubin paměti říkanka z jakési pohádky, která ji v mládí okouzlovala. A to moře bylo mocné a rozlehlé, mimo všednodenní čas a prostor. Bože, všechno máme v sobě jako v bankovním sejfu..., napadlo ji, když se uhnízdili jeden v druhém tak, aby mohli spokojeně usnout.
„Víš, že Alena má auto?“
„Ne. Ona má řidičák?“
„No. Koupila si takovu srandovní nákupní tašku...“
„Fakt...,“ zašeptal a ona věděla, že usíná. Položil jí rty na krk a pevně ji objal. Milovala to, už si skoro nevzpomínala, kdy spolu takhle usínali. Tiše se rozesmála.
Cítil, jak smích zaplavuje v drobných vlnách její tělo.
„Co je ti, čemu se směješ?“
„Ale nic, to  já jen tak,“ odpověděla. „Jsem šťastná,“ zašeptala. Ale smála se dál, tichým spokojeným smíchem.
Vyšlo to, říkala si. Malá nevinná lest. Usínala a letmo se podívala z okna.
Pořád jemně sněžilo.
Muž usnul a jeho pravidelné oddechování pomalu a smířlivě uspávalo i ji. Zajímalo by mne, pomyslela si ještě, než její myšlenky odnesl spánek, co bys dělal, kdybych ti třeba řekla, že jsem se vyspala s Alenou...
Spala a její rty se jemně, téměř neznatelně usmívaly, zatímco se sněhové vločky za oknem zvolna snášely k zemi, jako by plnily nějaký nekonečný úkol. Tichý, neodbytný, na věky věků.

(září 2010)