Ž l u t é...

11.05.2011 15:51

Není ticho, to tedy vůbec ne. Stébla trávy, která se nade mnou sklánějí, jemně šustí a zelenou džunglí, která mne obklopuje do všech stran, proniká hmyzí šelestění, už to není bzukot jako za horkého letního odpoledne, protože se stmívá. Tím víc to kolem voní, vnímám intenzivní vůni, připomínající Středomoří, mohutné žluté květy nade mnou houpavě přikyvují, jako by chtěly potvrdit nějakou zřejmou, pradávnou pravdu.  

Hodně jsem se změnila. Bývala jsem zakřiknutá, upjatá a jako ženská jsem ani nevěděla, co to "ženská" skutečně znamená. Ale zažila jsem i to, že se muži se za mnou ohlíželi, když jsem kráčela ulicí. Věděla jsem to a tušila i proč. Moje šíje se hrdě tyčila, má pánev plula prostorem a moje boky se pohupovaly, jako by je nadnášela neviditelná hladina.
Ale dlouho to tak nebylo.
Právě naopak.
Chodila jsem do škol a studovala jsem dlouho a usilovně. A neméně usilovně jsem v práci uskutečňovala záměry lidí, kteří mi byli naprosto cizí a do značné míry lhostejní. Už v raném dětství jsem pilně naplňovala představy někoho jiného – učitelek, rodičů, vedoucích kroužků, kam jsem musela chodit, abych snad nevlčila, léta jsem mučila sebe i své okolí hrou na klavír, neboť tak se to slušelo. Nikoho moc nezajímalo, že mne to ani trochu nebaví, veřejná vystoupení byla pro moji trému jako výživný roztok.
Od puberty jsem pro jistotu nosila džíny a šedý svetr. Čím jsem byla šedivější, tím bezpečněji jsem se cítila, dokonale jsem se ztrácela v davu, po ničem víc jsem netoužila. V trénování prstokladů, biflování slovíček a gramatik několika živých i mrtvých jazyků jsem si ani nestačila všimnout, že mám všechny sekundární znaky svého pohlaví. Prsa mi narostla, boky se zaoblily, nohy nakonec taky nebyly k zahození, ale já je urputně skrývala do vyšisovaných namodralých kalhot, tehdy obligátní uniformy.
Zatímco rodiče spokojeně vyjmenovávali mezi známými moje studijní úspěchy, moje babička jen krčila rameny.
„Na co ti to bude, děvenko,“ ptávala se mne a já si říkala, že už jí asi krapánek straší ve věži. Ale jinak byla zlatá.
Byla tu kdykoli jsem potřebovala, nic po mně nechtěla, nic nežádala, prostě jí stačilo, že jsem k ní přišla, hrála si a občas se k ní přišla pomazlit nebo jen tak pro pohlazení. Vyprávěla mi pohádky, to jsem vždycky milovala, hlavně takové, v nichž jsou hrdinky šedé myšky a nakonec se z nich vyklubou vítězky v nepsaném klání o prvního samečka v zemi, princ se do nich zblázní a ony jsou po jeho boku šťastné až do smrti. Pominu-li fakt, že jsem ještě hluboko v dospělosti neměla zdání, k čemu je takový „sameček“ dobrý, chlapy jsem totiž od sebe odháněla vší silou, postupně jsem stejně začala nabývat dojmu, že to jsou prostě jen pohádky, a tedy s reálným životem nemají venkoncem naprosto nic společného. Byla jsem pochopitelně vedle jak ta jedle, ale všechno má svůj čas a i to nejkyselejší ovoce jednou uzraje.
Moje zkušenosti s dospívajícími spolužáky byly dokonale tristní, neměla jsem si s nimi o čem vykládat, natož abych s nimi sdílela touhu po čemkoli jen trochu tělesném.

Čas plynul a já s přesvědčením sobě vlastním udělala doktorát na rodné filozofické fakultě.
Děvče, děvče, a k čemu ti to bude dobré, ptala se mne opět babička a na tváři měla ustaranou vrásku, jako bych si právě velice komplikovaně zlomila nohu.  A to jsem se jí ani nesvěřila, jak jsem se snažila zaplést se s jedním z asistentů.  Byl vysoký, měl bílé vlasy i řasy a nebyl ani trochu přitažlivý, ale z nějakého záhadného důvodu našel zalíbení v mém zkoumání slovanských jerů. Párkrát jsme šli do kina a nakonec skončili na rozvrzaném kanapi, jímž si profesor vylepšil kabinet, kam si můj tehdejší nápadník směl věšet bundu. Ležela jsem na zádech na tom kanapi a modlila se, ať už to mám proboha za sebou. Když můj partner skončil, měla jsem pocit, že jsem zrovna proplula záchodovou mísou. Naštěstí už pak neměl potřebu cokoli dál rozvíjet, ani moji znalost jerů, ani náš vztah, takže jsem si dál mohla pěstovat přesvědčení, že jsem k ničemu a moje pletky s muži taky. 
Z neodbytné touhy zahnat nejistou budoucnost jsem se zapsala na práva a pro jistotu i tato studia ověnčila doktorátem. Děvenko, děvenko, jen tím ztrácíš čas, řekla mi opět babička s ustaranou vráskou na čele. Nad dějinami soudnictví jsem se sblížila s jistým teoretikem justice, který měl pochopitelně velmi daleko k čemukoli praktickému. Opět jsme spolu párkrát propluli záchodem a já se jen ujistila, že sex je pro jiné, ne pro mne. Opravdu jsem se snažila, ale připadala jsem si jako gumák čekající na smrt.
Nezbylo než vstoupit do praxe. Což o to, vydělávala jsem zdatně, ale s přibývajícími roky jsem začala trochu přecitlivěle obhlížet kočárky s naducanými miminy a svým spolužačkám ze všech škol, jimiž jsem prošla, jsem upřímně záviděla hnízdečka stále více zaplňovaná křikem mrňat a batolat. Nakonec jsem se smířila s faktem, že tohle štěstí pro mne zkrátka není, zůstanu šedou myškou s luxusním kožíškem a poměrně komfortní, leč prázdnou norou, zatímco babička odmítala vidět moje studijní a posléze i hmotné úspěchy a pravidelně mne popíchla prostou otázkou - děvenko, na co ti to je? Nestačilo jí, když jsem si koupila byt, když jsem si koupila první auto a pak druhé a třetí. Netěšilo ji, když jsem odjela na měsíc do Států zlepšit si anglinu, ani když jsem Vánoce trávila v Karibiku. V New Yorku jsem se potkala s Jimem, který nás měl coby stážisty na starosti, takže jsme se nad několika sklenkami whisky velice sblížili, dokonce jsem na scvrklém dvoulůžku v pokoji, který nám jeho agentura pronajala, měla na chvíli mámivý pocit, že by to snad i šlo. Že by zřejmě s věkem mohl růst i můj sexuální potenciál...? Ale pak jsem zjistila, že obdobně se sbližoval i s dalšími stážistkami. Když nás vystřídal všechny, ukázalo se, že je šťastně ženat. Takže zase z toho nebylo nic. Se zodpovědností sobě vlastní jsem dokázala obvinit jen sama sebe, že nejsem stavu k sobě přilákat někoho méně ulítlého.
Makala jsem pak ještě déle a ještě usilovněji, snad abych zahnala myšlenky na tu otravnou babiččinu otázku.
Kupodivu jsem zaujala jednoho silně krátkozrakého kolegu z právnické branže. Nosil stejně nenápadné a šedivé svetry a košile, dokonale splýval s městskou šedí a já bláhově podlehla dojmu, že bychom se v té šedi mohli najít. Občas jsme se potkali u soudu, občas na úřadech. Pak za mnou začal chodit i do práce, tedy měla jsem ten pocit. Než jsme se stačili dostat k fázi květinka a motýlek, zjistila jsem, že stejně intenzivně navštěvuje asistentku mého šéfa, která ovšem nosila výhradně červené a oranžové barvy. A tak jsem utěsnila všechny průduchy, natáhla skafandr a zařekla se, že už toho bylo tak akorát dost.
Za babičkou jsem jezdila pravidelně a ona se mne stejně pravidelně vyptávala, jak jsem na tom s muži. Zřejmě pochopila, jak se věci mají. Džíny jsem dávno vyměnila za elegantní kalhotové kostýmy, čím byly nenápadnější, tím jsem byla samozřejmě spokojenější.
„A proč nenosíš sukni?“ položila mi babička další neméně protivnou otázku.
„Babi, teď se to nenosí,“ odsekla jsem a ona si jen povzdechla. Považovala jsem to za další projev jejího stárnutí a jen jsem si říkala, že na svůj věk vypadá nečekaně dobře, vypadala totiž nejméně o deset let mladší, než jí ve skutečnosti bylo.
Když jsem jí to jednou řekla, usmála se: „Jo, děvenko, to kytičky, jednou ti to ukážu.“
Neměla televizi, tvrdila, že ji nepotřebuje, poslouchala rádio a stačilo jí to. Nezlobila se na politiky, ani na světovou ekonomickou krizi. „Všechno je, jak má být,“ to byla její kouzelná formulka, se kterou vyzrála úplně na všechno. „Stejně ničemu neutečeme, tak proč si tím kazit náladu.“
Nemělo smysl jí přesvědčovat o ničem, co nějak souviselo s uspořádáním státu  nebo jeho ekonomikou.
Ale babička byla taková. Nikdy jsem nepochopila, jak dokázala přežít až do mé dospělosti. O svoje účty se nijak zvlášť nezajímala, s pomocí mých rodičů nakonec, když dědeček umřel, dostala i jakousi miniaturní penzi, sama by proto zřejmě nehnula ani prstem. Když tak o tom zpětně uvažuju, moc nechápu, z čeho vlastně žila. Ale jakoukoli finanční pomoc důsledně odmítala. Byla šťastná, když jsme se sjeli v jejím domečku a ona nám mohla vyvařovat. Ale postupně takových návštěv ubývalo a z vnoučat jsem zbyla ve městě jen já.
Nijak zvlášť to neprožívala. „Hlavně že jsou všichni zdraví a spokojení,“ říkala mi a ukazovala fotky mých synovců a neteří.
A tak šel život dál a já se jednoho krásného dne zhroutila. Jednoduše jsem se sesypala.


Lékaři stanovili diagnózu, dali mne dohromady, ale upozornili mne, že trávit v práci víc než osm a půl hodiny denně je z mého hlediska hazard a že bych si to měla srovnat v hlavě. Vrátila jsem se do práce a tam mne čekala hezky a bez překlepů napsaná výpověď. Sbalila jsem si svoje švestičky, rozloučila se s kolegy a vrátila se domů. Chvíli jsem se dívala na svoje poněkud vychladlé obydlí, navržené a zařízené drahým bytovým architektem a sítí jeho známých, a pak jsem si řekla – co, babi bydlí sama, na čas se k ní nastěhuju. A hned jsem jí tu zprávu jela říct.
Nedivila se ani trošičku. Objala mne, jako když jsem byla malá holka a pak mi řekla: „Neboj, něco s tím uděláme.“ Netušila jsem, co tím vlastně myslí, ale byla jsem ráda, že budu s ní.
Luxusem přetékající byt bez života jsem pronajala elegantní dvojici, vyznávající estetickou víru onoho drahého bytového architekta, do auta jsem si napěchovala dva kufry a přesunula se k babičce. Matka mi sice dost vyčítala, že se flákám a nehledám si místo, ale já měla všeho plné zuby. Až to uzraje, ono to přijde, řekla jsem si v duchu. Bůhví, kde se to ve mně vzalo.

Můj život nikdy neletěl tryskem, ale teď se dokonale zastavil.
S babičkou jsem si to užívala jako v dětství. Pravda – v kuchyni a na zahrádce jsem zakopávala o svoje popletené ambice. Když jsem vařila, pravidelně jsem něco připekla. Babička se jen usmívala a nějak to napravila. Pár týdnů mi trvalo, než mi došlo, že když u toho nervačím, většinou to taky zmatlám. „Neboj, naučíš se to tak, že nebudeš žádné kuchařky potřebovat,“ říkala mi, kdykoli mne našla, jak pátrám v knížkách, co je to ‚jíška‘ nebo ‚svaříme na nit‘.
Bylo nám spolu dobře, vykládala mi věci, o kterých jsem neměla tušení. Třeba, že moje praprababička, její babička, byla kovářka. Lidi si jí prý považovali víc než doktora. A matka té babičky, tedy moje prapraprababička byla kořenářka. Byly to jiné časy, ale trochu jsem začala chápat, kde babi vzala svoji vášeň pro bylinky a některé svoje životní jistoty. Vůbec jsem nechápala, jak mohla žít tak dlouho a zrovna ve dvacátém století.
Chtěla jsem být prospěšná, a tak jsem se snažila pomáhat v zahradě, ale ve snaze být co nejpečlivější, vytrhala jsem, co se dalo. Spráskla ruce a smála se snad hodinu. Nechápala jsem to ani trochu. Moje záhonky byly přece jako když střelí, rovné, hladké a dokonale čisté. „To je moc hezké, děvenko, ale tak moc jsi nemusela. Uvidíme, co se tady nakonec usadí.“ Říkala to, jako by se tam měl někdo nastěhovat. A nakonec měla i svým způsobem pravdu. „Hlavně už tam, prosím pěkně, neplej,“ řekla mi, kdykoli jsem se chystala do zahrádky.
Jenže ta zahrádka mne začala přitahovat jako rybáře hladina řeky. Dokázala jsem pozorovat dění na zahrádce hodiny a hodiny. Nakonec jsem se přestala bát sahat na žížaly a slimákům jsem jen kamarádsky domlouvala, ať nám nežerou kapustu. Když se začaly objevovat první výhonky, seděla jsem u nich a málem je hladila jako čerstvě narozená miminka. Když babi začala mít trable s chůzí, nosila jsem jí zprávy, jak se daří bylinkám. Ty její zahradě jednoznačně vládly. Skoro se ani nedalo říci, jestli má někde trávník. Vždycky v něm totiž rostlo něco, co mělo nějakou léčivou sílu. Tušila jsem, že babi ví naprosto přesně, k čemu to býlí je, ale nesnažila se mne to naučit. Vždycky mi odpověděla, když jsem se zeptala, ale jako by tušila, že se mi to stejně vykouří z hlavy.
„Ještě nepřišel čas,“ řekla jen, „teď máme jinou starost.“ Netušila jsem sice jakou, ale je fakt, že jsem neměla ani docela malou potřebu stát se bylinářkou. Trávila jsem s ní takřka veškerý čas a vnímala jsem, jak ji mám ráda a jak je pro mne důležitá.  Jak všechno, co říká, je pro mne nějak důležité. Dávno už jsem ji nedokázala brát jako trochu popletenou stařenku, jak mi nazlobeně doporučovala moje matka. Neměla ji ráda, věděla jsem to dávno, jen jsem dlouho nechápala proč. Pak jsem pochopila, že to u nás fungovalo trochu jako mezi Ludmilou a Drahomírou, když se do Čech dostalo křesťanství. S tím rozdílem, že moje babička byla daleko spíš přesvědčený pohan, než jakkoli vlažný katolík.
„Babi, a kde jsi  potkala dědu,“ vyzvídala jsem jednou.
Chvíli zaváhala, jako by zvažovala, jestli už mi to může říci, ale pak řekla, trochu jako by snila: „V lese…“
Pochopila jsem, že je to zřejmě hodně intimní vzpomínka a doufala jsem, že třeba časem přidá víc. O dědečkovi téměř nemluvila, ale bylo to takové posvátné mlčení, jako by hájila nějaké tajemství, které není určeno jen tak někomu.
 „Tvůj tatínek je mu hodně podobný…“ A s tím jsem si musela vystačit.
Jednoho večera otevřela starodávnou truhličku a vyňala z ní, velmi opatrně, skoro s jakousi nábožnou pokorou, velmi starožitně vyhlížející svazky.  Ukázalo se, že jsou to stařičké herbáře s vylisovanými rostlinami.
„Ty jsou tvého dědečka.“ Jemně hladila stránky, jako by hladila ruku toho nejbližšího člověka, kterého kdy měla, a na chvíli se ztratila, zřejmě ve svých vzpomínkách. Pak chvíli listovala.
„Hele, jsou tady!“ Řekla a spokojeně vyňala z úžlabí mezi dvěma stránkami průsvitný, zřejmě pergamenový pytlíček.
„Co to je?“
„Kouzlené býlí,“ řekla a hravě mi cvrnkla dvěma prsty do nosu.
„Na co je to dobré?“
„Uvidíš, na jaře to dej do země. Však uvidíš,“ řekla a už se k tomu nevrátila. Pak se trochu napřímila, jako by mi chtěla ještě něco říci. „Dej si pozor, až poznáš..." Řekla to nějak roztržitě. Podívala jsem se na ni. Ale vypadala jako vždycky, tak trochu se usmívala, jako by s právě probudila. 
„Jsi spokojená, jak žiješ?“ zeptala se pak.
„No…,“ chvíli jem váhala. Vlastně mi nic nechybělo. „Celkem jo, jen mi nějakou dobu zřejmě vadilo, že nemám dítě, ale už je to za mnou.“
„Dítě...," povzdechla si. „Dítě chybí..." A zase jako by se mi ztratila. Dívala jsem se na ni, byla vážná.
Pak mne vzala za ruku. „Nikdo by neměl být sám. Jsem si jistá, že bez toho druhého je nás jen půlka…“
Dívala jsem se jí do očí. Jako by měla na tváři stín.
„Jak – půlka?“
„Jednou to poznáš. S mužem, když je ti s ním dobře, ale opravdu moc dobře, tak najednou poznáš, že teprve spolu tvoříte jedno..." Mluvila jako by snila, ztrácela se v jakémsi svém světě. „Nejde jen o děti," řekla po chvíli. „Chci říci, že nejde jen o biologii nebo chemii nebo co vás to dnes učí ve školách.“
Věděla jsem, co myslí, vždycky se hrozně zlobila, když slyšela někoho vykládat o citech jen jako o produktu jakési chemické reakce v těle.
„Ještě kreslíš?“ zeptala se mne pak, jako by ztratila nit.
„Kreslím?“ Jen jsem to vydechla. Kreslím. Kdy já naposledy vzala tužku do ruky…
„Mám všechny obrázky, které jsi mi kdy nakreslila. Všechny jsem si je schovala.  Hrozně jsem se pohádala s tvojí maminkou, že tě nutí do piána a ty máš takový talent na něco docela jiného. Nechtěla to ani slyšet…“
„Už je to pryč, babi, teď už bych nevzala tužku do ruky, už bych nenakreslila nic.“
„Třeba to zase půjde. Já věřím, že každý máme nějaký dar.  To je jedno, jestli děláš nejlepší buchty nebo píšeš básničky. Jen to v sobě nesmíš udusit.  To je potom hřích, ale opravdový hřích, to je skutečné plýtvání. A už vůbec to nesmíme dusit v někom jiném...“
Tak tohle byla ta fatální průrva mezi mamkou a babi. Nevěděla jsem proč, ale bylo znát, že od jisté doby byla mamka vůči své tchyni velice chladná.
„No nic, děvenko, půjdeme spát.“
Objala jsem ji.  „Víš, babi,“ zašeptala jsem jí do ucha. „Je mi tady s tebou moc dobře. Vůbec se nestydím, že nechodím do práce.“ Brečela jsem.
„To je dobře, moc dobře,“ řekla mi a políbila mne na čelo. Bylo to zvláštní, nikdy to nedělala.
„Tak pa, …pa,“ usmála se ještě, když jsem mizela ve dveřích.
Ráno jsem ji nemohla vzbudit. Když přijela záchranka, už mi jen řekli, že umřela. V noci odešla tiše za tím, s nímž jí bylo dobře, tak dobře, že už nikdy s jiným nechtěla být a ani nebyla.

Čas běžel a já se znovu ponořila do práce. Nebylo to žádné terno, ale už jsem nedovolila, aby mne to požíralo. V babiččině domku zarostlém do šarlatova se zbarvujícím přísavníkem už jsem zůstala. O poněkud sešlý dům neměl nikdo z příbuzenstva zájem, zatímco já jsem se dokonale zbláznila do zahrady, která ho velkolepě obklopovala. Pomalu jsem jí začala dávat nový vzhled. Nijak radikálně, prostě jsem pozorovala, co kde roste a pak to všelijak přemisťovala podle toho, jak se mi to zrovna líbilo. Roduvěrný zahrádkář by nad mým snažením ohrnul nos, ale mně to bylo jedno, po mnoha letech naprostého půstu jsem měla možnost tvořit a hrát si.

Myslím, že se ze mne stávala docela slušná podivínka.
Už dřív jsem si povídala s rostlinami, které mne obklopovaly a které jsem zdědila. U mnoha z nich jsem ani netušila, jak se jmenují. Kdykoli se na jaře objevil nějaký nový výhonek, měla jsem potřebu volat do všech stran – podívejte, další klíčí nebo roste ze země. A pak jsem chodila na pravidelné průzkumy, jestli se klíčkům daří a neokusuje je nějaký slizký, rezavý neotesanec. Snad to bylo tím poněkud pralesním hospodařením, ale většinou se to obešlo bez smrtícího zásahu, slimáci mi občas něco okousali, ale moje zahrádka bujela a kvetla. Věděla jsem samozřejmě, že ji s velikou pečlivostí vytvořila babička, vědoma si neviditelných zákonů rostlinné říše, takže její rostlinní souputníci mohli zcela přirozeně využít vzájemného sousedství k vlastnímu prospěchu. Kdybych tak věděla to, co babi, říkala jsem si mnohokrát, ale často jsem si připomněla i její slova – hlavně se neboj, strach ochromuje, nic jiného. A tak jsem vyrážela do zahrádky a stříhala přerůstající keříky, odkvétající květiny, a když jsem získala trochu víc sebedůvěry, začala jsem sít a pěstovat vlastní sazeničky. Okenní parapety jsem měla v předjaří obložené truhlíky a miniaturními skleníčky, v nichž klíčila moje příští úroda. Bylo to jako zelená porodnice, ráno i večer jsem je prohlížela a rozprašovala na ně deštík, jen aby mi nezaschly. Nebyla jsem žádný extrémista, bylo mi fuk, jestli jsou semínka bio či jiná, hlavně že klíčila a měla se k světu.  Připadala jsem si, jako abstinující piják těsně po terapii, jemuž dali na zkoušku do opatrování rostlinu. Jestliže ji udrží při životě, má prý vyhráno, znamená to, že je schopen mít vztah. Já si to sama pro sebe pojala ve velkém. Když dokážu obstarat zahradu… Moc jsem nepřemítala, co je další fáze, ale cítila jsem, že se měním.

Zničehonic mi přestaly vyhovovat kalhoty. Jako by mi najednou špatně seděly, tlačily mne, přestože jsem nijak netloustla, špatně se mi v nich dýchalo, bylo mi v nich horko. Potřebovala jsem něco vzdušnějšího, musela jsem si pořídit sukni, nejdřív úzkou, ale bylo to s ní jako s kalhotami. Až jsem vstoupila do jednoho zastrčeného second-handu a tam na mne čekala – snad tančila i na ramínku, na němž visela mezi jiným zbožím, které sem kdosi odložil - sukně rozevláté divoženky s drobounkým žlutorůžovým vzorem, takže vypadala jako kvetoucí letní louka. Stála mě pár drobných, ale věděla jsem, že je to ta pravá. Dotvářela moji postavu, dodávala mi lehkost a ještě cosi nového – jako by i ve mně cosi začalo konečně kvést. Jen jsem neměla tušení, co to vlastně je. 

Abych nezapomněla - na jaře jsem do země, mezi stařičkým černým bezem a šťavnatě zeleným pustorylem udělala malý záhonek. Skoro nábožně jsem do něj zasela těch několik semínek, která mi babička dala onoho zvláštního večera, než odešla navždy. Když na to dnes vzpomínám, mám neodbytný pocit, že věděla naprosto přesně, že odejde a že se se mnou loučí.
Netrvalo dlouho a ze země se začaly zvedat zelené výhony. Prodraly se zemí ke světlu, jako by to byla zubiska nějakého mýtického zvířete. Zpočátku byly ty podivné puky úplně bílé, teprve postupně začaly zelenat. Na omak byly pevné a drsné.
Nejdřív mne to trochu děsilo, ale jakmile se z bělavě zelenavých klů začaly stávat stonky a na stoncích se objevily šťavnatě zelené lístky, obavy se rozplynuly. Každý den jsem chodila zkoumat, jak se zeleným návštěvníkům v mé zahrádce daří. Zřejmě jim šla moje zvědavost k duhu a rostly a rostly. Když už byly vyšší než já, začala se jim na vrcholcích tvořit poupata. Stačilo pár slunných dní a bezejmenní hosté v mé zahrádce mne vítali záplavou zářících, zlatě žlutých květů. A ta vůně... Byla jsem jako čmelák, nemohla jsem se jich nabažit. Běžela jsem k nim dřív než do domu, kdykoli jsem se vrátila, ještě před tím, než jsem se převlékla. Jako by pro mne měly mít nějaký nový, vyšší význam, chovala jsem se jako pohanská kněžka před oltářem oslavujícím výhradně přírodu.
Nakonec jsem si je nastěhovala i do domu. Ty zvláštní květiny ze semínek po babičce byly tak úžasné, že jsem jich měla pořád plný byt. Kupodivu čím víc jsem je seřezávala, tím víc kvetly.
Potřeba vnímat všechno to živoucí a deroucí se ke světlu, tu báječnou tak neuvěřitelně životaschopnou zeleň, mne dokonale ovládla, vypadalo to, že snad už nepotřebuju vůbec nic.

Prodala jsem svůj byt ve městě. Ale protože jsem přece jen zcela materiálně vězela v moderní civilizaci, rozhodla jsem se poněkud vylepšit svoje stávající obydlí. V tom okamžiku se začala psát další kapitola mé rehabilitace.
Do mého domu začaly přijíždět větší či menší dodávky a jejich posádky zkoušely naplňovat moje představy o tom, jak by mělo vypadat moje obydlí. Najednou jsem měla v domě muže. Chodili jednotlivě i po skupinách a já se přistihla, že je zkoumám skoro jako rostliny v zahradě. Byli malí, velcí, štíhlí i blahobytně zaoblení, nemluvní i upovídaní, až z toho bolela hlava, s některými byla legrace, s jinými ani trochu.
Ani jeden ale nedokázal nevyslovit prostou větu: „Mladá paní, vám to tady ale nádherně voní, co to je?“ Brala jsem to jako banální zdvořilost. Nakonec sami přišli na to, že mám v obýváku či jinde (to podle toho, jak se stavební opravy stěhovaly bytem) obrovskou kytici pozoruhodně vonících žlutých květin. Vypadaly až nepatřičně, jako by chtěly připomenout, že chaos v mém přestavovaném obydlí je jen cosi zanedbatelného, ta pravá dokonalost je venku. Tam se odehrává skutečný život v milionech podob.
Přicházela jsem a odcházela a najednou jsem si naprosto zřetelně uvědomovala něco v mém životě naprosto nového – ti muži mne pozorovali.

Když jsem si to uvědomila poprvé, zalilo mne horko. Nejradši bych utekla, ale nebylo to možné, neměla jsem kam. To já tu byla doma. Ostatně nedělali nic zlého. Jen se dívali, nějak záhadně jsem je zajímala. Že by byli tak zvědaví na mne, na celoživotně stěží postřehnutelnou šedou myš? Nemohla jsem tomu uvěřit, ale časem byly jejich pohledy téměř hmatatelné. Začalo se stávat, že se mne jakoby náhodou tu a tam někdo z nich dotkl. Ještě před půl rokem bych ucukla, jako by mne uštknul had. Teď mne to bavilo.
Moje sukně vesele plápolaly kolem jejich snažení a já si jejich pozornost začala užívat. Ostatně i v práci jsem zjistila, že mezi mnou a mužskou částí osazenstva je něco jinak. Jejich zvědavé pohledy se za mnou táhly skoro jako výhonky popínavek, obepínajících moji zahrádku. Přiznávám, ta změna, tak neuvěřitelná po letech prázdnoty, byla příjemná. I moje vlasy obklopovaly moji šíji jako temný vodopád, a přiznávám, byla jsem na ně pyšná. Po letech, kdy jsem chodila ostříhaná jako kluk, i to byla změna.
Přestavba se chýlila ke konci a já se začínala těšit, že v domě bude konečně klid.
Při jedné z posledních prací přivezl jeden z elektrikářů svého známého. A zatímco elektrikář zkoumal jakési dráty a jejich vzájemnou kooperaci, jeho kamarád se vydal na průzkum mé zahrádky. Chodil po ní, občas se shýbl, něco si prohlédl a šel dál. Nedalo mi to a šla jsem za ním.
„To víte, nejsem, zrovna zahrádkář,“ začala jsem ostýchavě.
„To je krása, to je čistá permakultura!“
„Perma- co?“ Do té doby jsem to slovo neslyšela.
„Je to takovej pokus založit zahradu, která se stará téměř sama o sebe. Tady jsem to nikdy neviděl. Jak jste to dokázala?“
„To já ne. Moje babička tady léta žila, nějak to dala dohromady, opravdu nevím jak, ale měla v příbuzenstvu kořenářky, tak asi něco věděla, co my dnes už ne.“
„Musela to být nesmírně zajímavá žena,“ řekl obdivně.
„Byla, hodně mi chybí.“ Nechtělo se  mi pokračovat. Ale on se zeptal: „Mohl bych si to někdy přijet vyfotit? Víte, chystám takovou publikaci o ekozahradách u nás, vy tu máte skoro všechno, co by se mi hodilo, nemusel bych kvůli tomu na druhej konec republiky.“
Souhlasila jsem, proč taky ne. Rozloučili jsme se jako staří známí, vzal si moje telefonní číslo a řekl, že se určitě ozve.

Drhla jsem zrovna chodbu po velkolepé stavební bouři, která přenesla obydlí mé babičky do jedenadvacátého století. Vypadala jsem málem jako zedníci, kteří řádili v domě ještě před nedávnem, když se ozval zvonek.
U branky stál muž s fotoaparátem přes rameno.
Ó jé, to sis nevybral ideální čas, napadlo mne, ale šla jsem mu otevřít a vpustit ho na zahrádku. Když jsem skončila s gruntováním, šla jsem se podívat, co kutí. Stál u mých žlutých přátel a doslova inhaloval jejich vůni.
„To je fanatazie. Co to je? Nikdy jsem to neviděl,“ uvítal mne.
„Asi vám nepomůžu, babička mi dala semínka a tohle z nich vyrostlo. Je to takovej dobráckej trifídek... Pokud vím, tak neškodí.“
Zasmál se. „Vy znáte Den trifidů?“
„No jo, kdysi jsem to četla, jako malá holka.“
„Nebojíte se?“
Šla jsem k mohutnému keři a přiblížila nos k jednomu z bohatých květenství. „Voní to fantasticky,“ zopakovala jsem, co řekl, téměř doslova, „skoro neřestně.“
Než jsem se stačila podívat, co tomu říká, cítila jsem jeho koleno na svém. Neucukla jsem, čekala jsem, co bude dál. Jeho tvář se blížila k mé, oba jsme přivírali oči a vdechovali zvláštní, mohutnou vůni, která připomínala Středomoří, ale i med a pak ještě cosi pikantního, snad koriandr.
„Neuvěřitelné,“ řekl, když se znovu nadechl. Pak už byly jeho rty u mých a já pořád stála a neucouvla ani o krok. Líbal mne a já líbala jeho, naše ruce se propletly jako výhony zimolezu. Ani nevím jak, leželi jsme pod obrovským keřem, skrytí pohledům, ale dokonale zaujati jen sami sebou. Milovali jsme se tak, že jsem to v životě nezažila, nikdy bych nevěřila, že je to možné bez střechy nad hlavou. Hmyzí bzukot a zvědavý křik ptáků se ztrácel v ohňostroji barev, které jsem vnímala někde uvnitř sebe, naše těla se slila do jediného, a když jsem začala znovu vnímat reálný svět kolem sebe, ležela jsem mu v náručí pod baldachýnem velkých žlutých květů, které se smály téměř nahlas. Smála jsem se taky, šťastně, úlevně, nejdřív potichounku a pak už docela hlasitě.
„Co je?“ zeptal se znejistěle.
„To nic, babička by ze mne měla radost.“
Přitiskla jsem rty k jeho, razítko na smlouvu, kterou jsem bianco s lehkým srdcem a naprosto odevzdaně podepsala.
Zůstal přes noc a pak za mnou chodil docela pravidelně. A pak si ke mně přistěhoval všechno, co pro něj mělo význam, a už u mne zůstal.

Šla jsem se toho dne projít zahrádkou. Její zvuky a blížícím se večerem probuzené vůně mne uklidňovaly. Chladivý vánek mi čechral sukni a hladil holé kotníky. Byla jsem šťastná, jako bych našla cestu do přístavu.
Tohle je ryzí alchymie, říkala jsem si v duchu, tak vypadá elixír života.
Žluté květy na mohutném keři - jako vždy - přivábily můj pohled. Vánek je rozkolébal, takže vypadaly, jako by kývaly na souhlas.

 

Stárli jsme spolu a byli jsme šťastní. Až jednoho dne jeho mužský svět skončil a v domku po babičce jsem zůstala zase sama. Nebylo to zlé, nebylo to ani dobré. Chodívala jsem pravidelně do zahrádky, do kouta, kde každoročně rozkvétaly rostliny se žlutými květy, jimž jsem nedokázala najít jméno. Nevadilo mi to a myslím, že ani jim. Tam mi bylo dobře, proto jsem tam chodila, bůh ví, co jsem tam hledala, snad klid. Ano, klid.

Ticho a nic.

Ležím v jejich stínu - dny, týdny, měsíce. 

Není tu ticho, to tedy vůbec ne. Stébla trávy, která se nade mnou sklánějí, jemně šustí, zelenou džunglí, která mne obklopuje do všech stran, proniká hmyzí šelestění, už to není bzukot jako za horkého letního odpoledne, protože se stmívá. Tím víc to kolem voní, vnímám intenzivní vůni, připomínající Středomoří, mohutné žluté květy houpavě přikyvují, jako by chtěly potvrdit nějakou zřejmou, pradávnou, neodbytnou pravdu.


(červen 2010, červen 2011)