P ř e d t u c h a

11.05.2011 09:43

Je tak hezký a přívětivý, fakticky. A přirozený. Na nic si nehraje, určitě ne. Nebo možná hraje, ale umí to tak dobře, že vůbec nevypadá křečovitě, nebo snad falešně. Snad je to i tím, že je cizinec. Ať je to, jak chce, dneska už Gaetana Brunelliho zná v téhle zemi každý, kdo má doma televizi. Jeho pořady o vaření mne dokonale přitáhly k televizní obrazovce, ačkoli, věřte mi, já fakticky nejsem žádný televizní maniak. Já jen ráda vařím a on je opravdu okouzlující kuchař.
Já vím, že dneska už je z něj fakticky televizní hvězda, že tady u nás prostě musí čnít nad jinými jako maják, protože to, co na obrazovce předvádí, přijímal už jako dítě, zřejmě s mateřským mlékem. Nevím, jestli je všechno fakticky tak, jak říká, nikdy jsem nebyla v Itálii, ale věřím mu to. Věřím, že jeho babička vařila tak, jak to dnes ukazuje z televizních obrazovek. A má fakticky upřímný pohled. Proč bych mu to neměla věřit...?
Mám všechna jeho dývýdýčka, která za hříšné peníze prodává, fakticky. Koupila jsem si všechny jeho knihy, vařím podle nich aspoň třikrát do týdne. Mám ráda italskou kuchyni,  vypadá to, že není příliš složitá. A hlavně - fakticky nezatěžuje útroby jako ta naše. A on je ještě k tomu, co umí, fakticky docela hezkej chlap...
Přiznávám, kupuju si výrobky jeho firmy. Prodává totiž ingredience pro italskou kuchyni - koření, rajčatové protlaky, vína, prostě všechno, bez čeho se italská kuchyně neobejde. Dneska už má obchod v každém větším městě. A ty jeho těstoviny, co začal taky prodávat - to je fakticky třída. A přitom nejsou moc drahé. Tedy - nejsou nejlevnější, ale na naše poměry? Mám jich doma vždycky zásobu. Mám je po ruce, kdykoli bych je mohla potřebovat. A bazalku, sušená rajčata, olivový olej a parmiggiano regiano, pochopitelně. A láhev dobrého vína - bílého, červeného, růžového... A všechno značka Brunelli. Dneska mne už nic  nemůže překvapit. A on má na tom lví podíl, fakticky.  Naučil mne vidět kuchyni úplně jinak. Už to není peklo, kde se vaří, peče a dusí hodiny a hodiny, až dokud všichni nepadnou, včetně kuchařky. Steaky dnes zvládám levou zadní, už nevařím, ale užívám si to, fakt. Je to radost, jako když tancujete - tak něco středomořskýho, však to znáte, trochu cajdák, trochu vzrůšo. Zkuste si zatancovat něco takového a břicho mít plné vepřa-knedla-zela, navrch ještě zalité pivem. Ne ne, s domácí kuchyní našich babiček jsem fakticky skončila.
Tak co bude dneska?
Každý díl jeho pořadu si pochopitelně nahrávám. Kluci mne za to nemají rádi, protože v tom čase si nemůžou nic nahrávat oni. Je to můj posvátný čas a nikdo jiný nemá šanci.
Ty televizní hvězdičky, které si tam vodí, to je trochu trapas. Většina z nich nemá o vaření páru, ale co se dá dělat. Zřejmě mu někdo nakukal, že bez nich to nejde.
O jé, dneska si přivedl nějaké známé, prý Italy...
Bože, ti ale jsou šerední. Potkat je na ulici, tak přejdu na druhý chodník. Je možné, že má mezi svými kamarády takové? Čím to – on, takový přívětivý člověk, jeho bych hned pozvala k sobě domů. Ale tyhle divné chlápky? Vypadají děsně, fakticky. Určitě jsou potetovaní po ramenou a po zádech až hrůza.
Vůbec se nedokážu soustředit, co dneska vaří... Nějaké maso, aha, jehněčí. Kde dnes, chlapče, seženeš jehněčí, leda bys ho začal prodávat v tom svým krámu... No jasně, bylinky, tymián, rozmarýn, česnek, bílé vínko, přiklopit a péct.
Tedy já bych k tomu udělala brambory, aby se kluci nacpali. On prý bude dělat nějaký salát. Bude to těm týpkům v kožených bundách stačit? Určitě, stejně nemůžou kecat do toho, co bude vařit, od toho má režiséra, ne?
Takoví divní chlapi. Určitě chodí zeširoka a ty bundy se jim nafukují až hrůza, jistě jsou nesmírně svalnatí. Jenže tyhle svaly - to je spíš hrůza.
Bože, dneska se fakt vůbec nesoustředím. Teď něco šlehá, asi žloutky, nebo co, že by nějaký dezert? No, dezerty stejně většinou nikdy nedělám.
Není ve své kůži, dala bych za to krk, že mému oblíbenci leží něco v hlavě a hodně ho to tíží.
Kajetánku, Kajetánku (krásné jméno, že?), co to mělo znamenat?
Celý další týden mi podivná relace nešla z hlavy. Je to jako byste se doslechli, že váš blízký kamarád má nesnáze. Nevíte pořádně jaké, ale jste jak na trní, že mu nemůžete pomoci. Ti chlapi mi nešli z hlavy, fakticky. Ohavní svalovci s divnou minulostí a nejasnou profesí. Takhle nějak si představuju mafiány.
Pronásledovaly mne nehezké představy. Můj televizní favorit, pronásledovaný chlápky v černých kožených bundách, podpaží se jim vzdouvají tak, že nemohou připažit. Jde si hezky bezstarostně malostranskými uličkami a najednou - jsou před ním i za ním, nemá kam utéct. Pak vytáhnou bouchačky, pár ran a zmizí... na zemi leží zkrvavená mrtvola.
Bože, co se to se mnou děje? Já přece takové morbidní představy nemám, já nesnáším akční filmy, nikdy jsem neviděla ze žádného ani půlku.
V dalším díle kulinářského pořadu Gaetana Brunelliho byli zas.
Tedy ne ti stejní. Přišli jiní, ale vypadali ještě hůř, fakt. Mluvili o nějakém krajovém jídle, odkudsi ze Sicílie. To je logické, Kajetánek je přece Sicilián. Tmavovlasý a tmavooký. Bůhví, co ho přihnalo až sem k nám. Tentokrát už jsem se nedokázala soustředit ani trochu. Vždyť je to jasné, jako bych neznala italské filmy. Svedl mladou Siciliánku a jeho bratři teď po něm jdou.
Určitě je nejméně dvakrát ženatý, vždyť se k tomu i přiznal. Prý žil v Neapoli a hezký mladík jako on - přece by tam nežil sám. Pak se odstěhoval do Rakouska - ve Vídni měl prý restauraci s italskou lidovou kuchyní - a tam už byl ženatý docela určitě.  A v jeho českém pořadu pravidelně vystupují jeho děti, které mluví česky a on mluví o své ženě jako o Češce. No,  já jsem poslední, kdo by mu vyčítal bohatý život. Je jako námořník - v každém přístavu...
No jo, ale ti hoši ze Sicílie, to je jiná. Ti mu jen tak pokoj nedají. Možná ho vystopovali právě pro ten jeho fantastický pořad. Možná ho našli přes internet... Jo, dneska se člověk ve světě jen tak neztratí, navíc když něco umí a když chce být vidět. Možná si půjčil, aby mohl podnikat, kdo ví.
Nakonec jsem to nevydržela a svěřila se se svými obavami manželovi. Nemá rád, když něco takového říkám. Už jsem párkrát odhadla, že ve vzduchu něco visí...
„To je pitomost,“ usadil mne. Normálně se mi vysmál. „Ženská pitomá, přece by je netahal do televize, kdyby mu šli po krku. No, nepříjemnosti mít může, to víš-  dneska je to hned, podniká a leckomu může vadit, že zrovna on našel takovou skvělou díru na trhu. Ale že by ho tady honila sicilská mafie? Ty jsi, ženská, cvok, to si teda piš. Romantickej cvok. Italská mafie má dneska jiný starosti než trestat nějakýho erotomana.“
Pustila jsem dývko a ukázala mu je.
„Děvče, děvče, to jsou klasický gorily, to je jeho ochranka. Nic v tom nehledej. prostě jim chtěl udělat radost. To jsou bambulové, co se stěží naučili počítat, psát už ani nepotřebujou. Svaly a pěsti, ale rozhodně proti němu nic nemají, oni se ani jinak koukat neumějí,“ uzavřel a pustil si Eurosport.
Asi má pravdu, asi je to opravdu přitažené za vlasy.
„Prosím tě, radši si dávej pozor na plyn,“ houkl na mne ještě. „Už ti na sporáku zase něco vzkypělo a uhasil se plamen!“
Nevěnovala jsem mu pozornost, nořila jsem se do vlastních úvah. Každá ženská má šestej smysl, znáte to.  Zdá se vám o babičce, která si v životě nenamalovala pusu, a ta babička má ve snu krvavě rudý rty. No to je jasný - bude průser jak mraky. Vím to, protože zrovna tohle se mi zdálo a bratranec pak naboural, fakticky. Vylítnul ze zatáčky a skončil v pankejtu. Auto na šrot, půl roku ho dávali dohromady. Průšvih je, že většinou nezjistíte, jakej průšvih to bude a komu vlastně hrozí.
Jenže čas běžel a Kajetánek byl daleko. Člověk se musí nějak živit, pustila jsem ho z hlavy.

Další víkend vařil těstoviny.
To už zvládnu, pomyslela jsem si, to je opáčko, když v tom - panebože! Najednou jsem nemohla ani dýchat. On si klidně vařil a mně se sevřelo srdce, až jsem se bála, že omdlím. Naskočila mi husí kůže. Panebože - co to je? Dívám se na něj, na člověka, kterého mám ráda, a cítím se, jako bych měla vypustit duši. Tady, v mém obýváku, zrovna teď. Jako bych v té televizi uviděla smrt.
To je ale blbost.
Naprostý nesmysl. Já přece nemám žádnou srdeční chorobu, jsem zdravá jako řípa, tlak mám prý pořád jako šestnáctka. To je jasný - o mě tady nejde. To jemu hrozí něco hrozného, ano, tak to bude...
Ta myšlenka mne tak přemohla, že jsem si musela nalít trochu grappy. I za to, že ji dneska kupuju, může on. Mám o něj strach, že se skoro zalykám, a on si klidně šlehá nějaké svoje fantastické tiramisu... Tak na zdraví!
Italská vínovice mi zahřála útroby a bleskem zahnala znepokojivé pocity.
Další týden jsem byla jako v mátohách.
V sobotu přišla Milena, kámoška. Kluci odjeli někam na fotbal a my si daly babinec ve dvou - trochu vína, pár jednohubek. Musela jsem se s tím někomu svěřit.
„Kočko, nemysli si, že jsem cvok,“ prosila jsem Milenu, když jsem skončila. „Mám o něj opravdu strach, fakticky. Hrozí mu nebezpečí, tím jsem si jistá, možná ne od těch divných chlapíků. Ale něco mu hrozí.“ Jak jsem svoje pocity líčila Mileně, vnímala jsem ještě víc, že mám pravdu, že ve vzduchu něco visí. A souvisí to s Gaetanem.
„Tak mu napíšem', co říkáš? To by neměl být problém,“ navrhla.
„Já nevím, bojím se, že to nestačí. Že je to málo. Měli bysme to zkusit, ale - myslíš, že mu takovou zprávu vůbec předají?“
„No, nevím. Tak co mu zavolat?“
„To bude stejný. Někomu to řeknem' a ten si to nechá pro sebe, vezme to, jako že volá nějaká bláznivá baba.“
„Tak tam zajedeme...?“
„Jenže oni to přece točí dopředu, není to v reálným čase... Ale možná bysme měly. Musím něco udělat. Hele, Katka má lecjaký známosti, třeba by poradila...?“
Katka byla Milenina neteř, která se už hezkých pár let točila kolem nejrůznějších televizních štábů. Podle toho, co Milena vyprávěla, tykala si s kdekým.
„No jo, ale nebude to snadný... Víš co? Zavoláme jí hned.“
Jenže Katka měla zřejmě vypnutý mobil. Milena slíbila, že vyzví, co se dá, a já mám zatím zkoušet jiné možnosti.
Kouzlo internetu spočívá v tom, že vám umožní najít téměř všechno. Potíž je, že téměř... A málokdy dostanete zpětnou vazbu. Napsala jsem desítky e-mailů, bez jakékoli odezvy - upozorňovala jsem v nich, že panu Brunellimu hrozí nebezpečí. Sice nevím jaké, ale ať na sebe proboha dá pozor.
Snažila jsem se najít kontakt na štáb, který točí jeho relace, ale zřejmě si dali pozor, aby se k nim tímhle způsobem nikdo nedostal, protože žádné z telefonních čísel, k nimž jsem se dostala přes internet, nefungovalo. Protelefonovala jsem spoustu peněz, ale nebylo to téměř k ničemu.
Nakonec se přece jen ozvala Milena. „Hele, mám to. Mám kontakt na produkční. Ta nám řekne, kdy a kde budou točit, ale musíme říct Pizza napoletana, jinak nám nic neřeknou. Takových cvoků jsou prý mraky...“
Bylo to úžasné - konečně něco reálného, něco, co mohlo vést k cíli.
Kupodivu - dovolala jsem se. Pronesla jsem heslo a žena ve sluchátku nezavěsila.
„Je to od vás hezké, že máte starost,“ řekla mi až neskutečně vlídně. „Víte, točíme pořad, kde chceme mluvit o těchto věcech, jaksi mimo svět posvěcený oficiální vědou. Nechtěla byste s námi spolupracovat?“
„Jistě, ale mně teď jde o pana Gaetana...“
„Samozřejmě, já vím, Kateřina mi to vysvětlila. Prý jste médium.“
„Ale ne, to přehání. Jen mívám občas sny... A takové ty - předtuchy...“
„No, to je přesně, co potřebujeme!“
„A když budu souhlasit, tak to panu Gaetanovi řeknete?“
„Nejen řeknu, já vás panu Brunellimu představím...“
„Opravdu?“
„No to bude součást toho pořadu. Netušíte, kolik lidí volá televizním kartářkám a věštcům.“
„Tak dobře. Přijedu.“
Nemusela jsem o tom dlouze dumat, měla jsem naprosto jasno, fakticky. „Kdy a kam?“
„No k nám, do televize, potkáme se ve studiu. Tenhle týden to nepůjde,“ zřejmě hledala v nějakých záznamech, „co příští? To by šlo?“
„Jasně,“ kývla jsem. Vezmu si volno, přijedu, kdy to půjde, letělo mi hlavou. Ale něco mi nesedělo. Já přece nejsem žádný médium... „A kdy?“
„Ve středu ve dvě, půjde to? Dostanete se do Prahy? Já to musím vědět najisto.ů
„Jistě. Přijedu v každém případě,“ uzavřela jsem naprosto rozhodnutě. Radši bych vařila nudle s Kajetánkem, ale když to jinak nejde... Přesto mi to pořád nějak nevyhovovalo.
„No vidíš, jaká jsi natvrdlá,“ zhodnotil lakonicky můj drahý manžel. „Taková pitomost, všichni se ti budou smát.“
„Ale já vím, že Kajetánkovi něco hrozí. Já tam prostě musím.“
„Uděláš ze sebe jenom šaška,“ řekl mi nevrle a už se o tom nebavil.
Pravidelná víkendová relace byla zvláštní.
Jako by Gaetano ztratil něco ze svého šarmu. Navíc byl viditelně pobledlý. Třeba mu dali špatný pudr, snažila jsem se přesvědčit samu sebe. Vždycky mluvil špatně česky, ale tak nějak roztomile. Všechno bylo "naše", téměř nikdy se nestrefil do správného rodu, slovesa časoval, jak mu to zrovna vyšlo. Ale co, lidi ho mají rádi přesto, nebo možná právě proto. A já ho nedám. Jestli mu něco hrozí, musí to vědět. S tím, že se mám zúčastnit čehosi, o čem nemám ponětí, s tím jsem si hlavu nedělala.

Ve středu jsem byla na místě. Napudrovali mi nos, učesali mne, a posadili mezi další lidi, kteří měli účinkovat.
„Kde je pan Brunelli?“ ptala jsem se sebevědomé mladičké, trochu přehnaně nalíčené produkční, která mne přivítala málem jako starou známou.
„Nebojte, on přijede,“ ujistila mne.
A přišel, zasedl ke stolku mezi další televizní hvězdy a vypadal velmi - jak to jen říct - upjatě. Vlastně mi připadalo, že to snad ani není týž člověk, kterého jsem každou neděli obdivovala na televizní obrazovce.
Vypadalo to, že na nic nemá čas.
„Tak pronto, pronto - spěchám. Už jsem měl být jinde.“ Kupodivu - pokud mluvil, mluvil česky a ani zdaleka tak špatně jako ve svém pořadu. Vůbec nemluvil jako popletený Ital. A co mne mátlo ještě víc - vůbec se nesmál. Vypadal jako velmi tvrdý člověk.
Nebyl hlavní hvězdou pořadu, tou byl jakýsi hvězdopravec v černém odění, ověšený stříbrem. Nemám ráda takové typy, zneklidňují mne.
Byla jsem vyzvána, abych odpověděla na jedinou otázku - jestli věřím na předtuchy. No jistě, jinak bych tu přece nebyla! Chtěla jsem říct, o co mi jde, ale nenechali mne mluvit.
Gaetano Brunelli se tvářil velmi otráveně, kdykoli si byl jist, že kamery nezabírají jeho tvář. Najednou jsem ho viděla úplně jinak. Veselé černé oči, které mne tak zaujaly na televizní obrazovce, byly nečekaně pichlavé a tvrdé. Navíc se choval arogantně k lidem, které vůbec neznal. Fakticky mne vykolejilo, jak se obořil na jednoho komparsistu, který se nedokázal vymáčknout a pořád koktal.
„Člověče, nezdržujte, můj čas je drahý, já na tohle nemám čas,“ vztekal se Brunelli. Jako by mne polil horkou vodou. Nikdo se nad tím nepozastavil, snad je to v televizní branži běžné, ale já jsem na takové jednání citlivá.
Když jsem se konečně po natáčení dostala k cíli svého snažení a řekla panu Brunellimu, co mne tíží, zase mne zaskočilo, jak se choval. Jako bych byla obtížný, neodbytný hmyz. Zřejmě ale moje sdělení nebral tak docela na lehkou váhu, protože ode mne odkráčel rovnou za hvězdou mezi televizními astrology. Chvíli spolu něco řešili nad malým přenosným počítačem. Muž v černém vrtěl velice přesvědčeně hlavou (zřejmě moje předtucha byla naprosto mylná) a pak se spokojeně rozloučili.
Odjížděla jsem zklamaná, fakticky. Vyplatili mi jakýsi honorář, a já odešla, jako by mne oloupili. Okradli mne o iluzi, sebrali mi mého hrdinu.
Nemusím popisovat, jak mne přijal můj muž. To svoje "ženská pitomá" tentokrát ani neřekl. Jen kroutil hlavou nad tím, co jsem pro takovou blbost schopna podniknout.

Čas běžel. To, že zjistíte, že televizní postava, kterou jste si vytvořili ze svých frustrací, vlastně neexistuje, neznamená, že ztratíte zájem o italskou kuchyni. A Gaetano Brunelli není jediný, kdo dnes přes televizní obrazovku učí vařit po italsku. Stačí trochu prolustrovat kabelovku.
Ale těstoviny Brunelli, ty za nic nemohou, těch mám pořád doma hromadu pro případ náhlé potřeby. A já dneska musím udělat těstoviny, aby to bylo hned hotové, abych se s tím nemusela dlouho trápit. Jsem nějak rozhašená, musím si dát aspirin, bolí mne fakt celé tělo. Voda už stojí na plotně, než bude vřít, musím se dát do kupy.
Nemůžu ty pitomý prášky najít...
Tak zpátky do kuchyně a nasypat penne do vody. Voda už vře. Tak ještě ty těstoviny. Šup s nimi do vody. Zamíchat, aby se nelepily ke dnu...
Teď ty prášky... Zapít a někde si chvíli sednout, nebo radši lehnout. Bože, mně je dneska blbě, fakticky. Jsem hrozně unavená, asi nějaká chřipka nebo co... 

Posadila se v pokoji a čekala, až začnou působit prášky, které spolkla v kuchyni. Těstoviny v hrnci na sporáku začaly vřít. Voda vzkypěla a zalila plamen. Plyn dál proudil do místnosti. Pečlivý manžel si dal záležet, aby cenné teplo nemohlo utíkat z bytu, takže ani plyn neměl jak uniknout. Hromadil se v místnosti jako neviditelná, jedovatá emulze. Žena na pohovce v obývacím pokoji pomalu usínala.
Zapomněla, že nechala klíče v zámku.
Možná jsem opravdu vnímala jen jeho napětí, proto mne znepokojoval, říkala si, zatímco těstoviny Brunelli ležely v hrnci nedovařené a plyn se šířil bytem.
Jsem nějak malátná, možná si zdřímnu, než přijdou kluci, říkala si a cítila, jak ji přemáhá únava.
Když přišli, nemohli se dostat do bytu, a proto zazvonili. Silná exploze rozmetala kuchyňku i přilehlé místnosti do všech stran.
Obdivovatelku Gaetana Brunelliho už se nepodařilo zachránit.
 

(září 2010)