Ospalé odpoledne naprostého idiota

11.05.2011 14:31

Ochraptělý zvuk zvonku rozčísl ospalé odpolední ticho, kolébané jemným bubnováním dešťových kapek. Probouzím se pomalu a nerad, a tohle bylo jako výbuch pumy, která se mi rozstříkla hlavou a ven a do všech světových stran. Knížka, nad níž jsem usnul, mi vypadla z ruky.
Crrrr, znovu se rozeřval zvonek, jako by šlo o život.
Kdo to může být? Srovnal jsem si brýle na nose a rozmrzele se vydal ke dveřím svého doupěte. Normálně sem nikoho nevodím, tak tu vládne pořádek, který vyhovuje jen a pouze mně. Jednou za měsíc mi sem vtrhne matka a snaží se mi tady uklidit. Marně.
Ani jsem se nepodíval, kdo je za dveřmi. Zvuk zvonku mne rozčiloval, otevřel jsem dveře dokořán a chtěl si to s návštěvníky vyřídit.
Na chodbě ošumělého činžáku stáli čtyři naprosto neznámí lidé. Tři muži a žena v nazelenalém plášti.
„Co je…?“ otázka mi uvízla v krku.
„Poslyšte, my jsme z Ligy na ochranu demokracie, můžeme jít dál?“ Muži v pomačkaných oblecích neurčité barvy mne vtlačili zpět do malé předsíňky a mne vůbec nenapadlo, že na mém výsostném území nemají co dělat. Jejich neústupný vpád do mého hájemství mne dokonale odzbrojil.
Jeden z nich mne vzal za rameno a vtiskl mne zpět do křesla, v němž jsem ještě přede chvílí pospával. Byl to docela vazoun, ani jsem se nesnažil se vzpírat.
Návštěvníci se chovali jako doma. Usadili se kolem malého konferenčního stolku se zbytky snídaně a mé odpolední kávy, u které jsem usnul.
„Poslyšte, co to píšete na tom internetu? To je přece nezodpovědnost,“ zahájil rozrušeně nejstarší z trojice mužů s jakýmsi odznáčkem v klopě.
Žena si narovnala sukni, z níž jí vykukovala poněkud otylá kolena.
„Přece víte, že internet čtou dnes i děti,“ řekla s jakousi falešnou starostlivostí v hlase. „A vy tam píšete takové nesmysly!“
„Co…? Jaké… nesmysly?“ Co je jim vůbec do toho, co píšu?
„No to o tom pacifismu. To vám nestačí, že nemáte povinnou vojnu?“ zavrčel na mne další z mužů. Jeho obočí mi připomnělo Leonida Brežněva.
Žena se rozhlížela po mém příbytku. „Vidím, že máte hodně knížek. To asi hodně čtete, co?“ střelila po mně otázkou, která nečekala na odpověď.
„No jo, čtu dost. Co má být?“
„Co má být, co má být,“ zopakovala nakvašeně. „Co vás učili ve škole? To neumíte sečíst jedna a jedna? Copak nevíte, že co je psáno, to je dáno?“
„Pořád nevím, co po mně…“
„Tak já vám to povím!“ křikla na mne jako na nevychovaného školáka. „Kritizujete legitimní snahu tohoto státu chránit světový mír! Podrýváte základy demokracie v této zemi! To děláte! Zpochybňujete rozhodování vlády!“
„Jo, děláte z politiků pitomce a sám nechápete ani Darwina!“ ozval se vazoun, který mne vsadil do křesla.
„Darwina?“ Co mají s Darwinem?¨
„Napsal jsem jen, že normální je neválčit…“
„No právě, taková blbost,“ opáčil muž.
„Celá lidská civilizace je souvislým a nepřetržitým sledem válek, vzpour, a genocid,“ zahájil zřejmě cosi jako protipacifistickou přednášku muž s odznakem.
„Každé dítě v sedmé třídě základní školy má větší přehled než vy,“ připojil muž s brežněvovským obočím. „Normou je – bohužel - válčit. Slovo norma neznamená žádoucí stav, ale odraz reality,“ dodal jako by citoval marxistickou příručku.
„Tak jsem to přece nemyslel… Válčení jako norma je přece nepřijatelné, nemůžete přece předpokládat, že si lidi půjdou po krku pořád a pořád.“
„Tak to bylo, je a bude, s tím nic nenaděláte. Lidi jako vy do toho vnášejí jenom zmatek.“
Muž s odznakem se vztyčil jako na kazatelně: „Kdo se nechce bránit, tomu je souzeno zahynout. Klidně si zahyňte, protože vždy se najde někdo, komu bude vadit už jen vaše existence. Nabídkou smíru ho neuspokojíte.“
Začalo mne to bavit – oni mi přišli naprosto veřejně říct, že je naprosto přirozené, že mne bude chtít někdo zabít. To je horor on-line? Jsem v nějakém pitomém televizním přenosu? Za chvíli někdo přijde a řekne, klid pane, to byla skrytá kamera. Byli tak pitomě obyčejní, a přesto mi naháněli docela hmatatelnou hrůzu.
„Na stejném principu fungují i bílé krvinky v těle,“ připomněl ten s mohutným obočím. „Vždyť i žijete jen proto, že za vás neustále válčí bílé krvinky.“ Připomínal učitele občanské nauky na gymnáziu.
Změnil tón, začal být ironický: „A co že si ty bílé krvinky nedáte odfiltrovat? Vždyť je to přece nelidské!“
Jeho kolegové doprovodili ten skřípějící šprým potěšeným smíchem.
„Ale ten příměr s lidským tělem je přece nesmysl,“ snažil jem se oponovat. „V lidském těle přece nefunguje nic na principu demokracie, a přesto se asi shodneme, že nic lepšího k fungování společnosti tady nemáme…“
„Vy, pane, o demokracii nemáte ponětí, tak neplácejte,“ zamračil se ten s huňatým obočím.
Je opravdu tak omezený? Má vůbec smysl s ním diskutovat? Jsou tu čtyři, asi bych je nepřepral.
„Já ale nepsal o žádné biologii, ale o způsobu myšlení, nebo spíš o vývoji myšlení. Myšlenky pacifismu a nenásilí nejsou přece v dějinách lidstva nic nového. Nejsem moc dobrý křesťan, ale uznávám, o co šlo lidem před dvěma tisíci lety…“
„Vy jste vážně natvrdlej. Dva tisíce let historie vás nepřesvědčilo?“ Chlápek, co mi jako první ukázal svoji fyzickou sílu, naštvaně poposedl. „Anebo jinak, abyste nám rozuměl: Je normální nosit sluneční brejle, když jste se narodil bez nich?“
Oni fakt naprosto pomíjejí ten prostý fakt, že máme hlavu k myšlení a když už myslíme a vymýšlíme, tak to neděláme jen kvůli efektivnějšímu zabíjení. „Jistěže je normální využít toho, co lidé vymysleli, aby přežili. Aby žili. Proto jsme přece lidé, ne? Ale mně šlo o něco trochu jiného – pokud budeme brát válčení jako normu, tak to bude norma pořád. A já jen tvrdím, že to žádná norma není. Nesmí být. Lidstvo už přece musí začít uvažovat jinak, ne?“
„Bez válek se neobešly generace praprarodičů vašich praprarodičů atd. Bez válek se neobejdou ani generace pravnuků vašich pravnuků. To je - bohužel - realita. Chceme-li být mezi poraženými, povyšme tedy pacifismus na státní doktrínu. Ale beze mě, prosím.“ Muž s huňatým obočím vztekle zaklepal klouby prstů do desky stolku, snad aby dodal svému požadavku na váze.
„No, vy jste moc mladý, vy jste nezažil žádnou válku,“ začal nejstarší z návštěvníků smířlivě. „Jen si vzpomeňte, že i náš národ měl vojenskou minulost.“
„Hm, husity a legionáře.“
„No vidíte, a za války – i naši přece bojovali. Za obou světových válek!“
„No já to nikomu neberu, ale tahle zkušenost už je za námi. Proč bychom to jinak museli zažívat než proto, aby se to už neopakovalo?“
„No vidíte, mladíku, vždyť si rozumíme. Jen nemůžete tak zjednodušovat. Svět prostě není zařízen, aby se obešel bez válek!“
„No já si ale myslím, že k tomu máme všechny předpoklady.“
„Jak tohle můžete říkat? Podívejte se, co se děje ve světě! A naši chlapci teď v Afghánistánu budou muset bojovat i za takové mamlasy, jako jste vy a vám podobní. Takovej intoš jako vy,“ vazoun napěchovaný v bezbarvém saku si mne s despektem změřil, „si může doma v klídku skládat svoje pindy, snít o pitomostech, zatímco pragmatici to za něj vyžerou.“
Kdybych se tak nebál, asi bych se začal smát. Co vlastně chtějí?
„No ale já přece nepodemílám demokracii,“ zkusil jsem změnit téma.
Žena se hystericky zasmála.
„Jistěže podemíláte! To vám nedošlo? Jak můžete publikovat takové nedozrálé myšlenky? Vždyť vy zesměšňujete národní tradice, vy vlastně urážíte ty, kdo položili život, aby vy jste si mohl žít tady v té své díře!“ Rozhlédla se po mém obydlí a zatvářila se znechuceně. Uznávám, baťovský řád by se tady hledal těžko.
Pak žena zaostřila pohled na moji knihovnu. Celý můj byt je jedna velká knihovna, knihy mám i pod postelí, prostě všude, roztékají se mi po bytě a jen já vím, kde má která své místo.
Něco jí padlo do oka, a tak se vztyčila a vyrazila.
„No vidíte, Čapka čtete. A Matku tady máte taky.“ Chvíli listovala v drobné knížce. Pak začala číst nahlas a dost pateticky: „Tak vidíš, v tom je cena života: že se za něj platí... třeba i životem. To je taky ... ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem ... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? Jen ho nech jít, toho svého synka. Je to tak ... v pořádku...“
Její tři průvodci zatleskali.
„No vidíte, i Čapek – a to byl nějaký pacifista – na to přišel, že bez války to nejde,“ usmál se starší muž spokojeně.
Má smysl se s nimi hádat? Čapek přece napsal i Bílou nemoc a tam to řekl naprosto jasně.
„On ale přece válku neschvaluje. On zachytil cosi jako nutný vnitřní boj té postavy, ale v kontextu jeho celého díla je to falešné, neodpovídá to jeho filozofii. Nevěřím, že by uvažoval tak jako vy –“
Nedořekl jsem.
Vazoun se vztyčil a vzal mne pod krkem. Ani nevím jak a stál jsem, nebo spíš visel jsem. Jeho prsty mi svíraly ohryzek a já popadal dech.
„Tak ty nedáš pokoj?“ supěl. „Copak, ty pitomče, nechápeš, že dokud magoři jako ty budou v menšině, tak je prostě ten váš pacifismus blbost? Kvůli takovejm jako jsi ty začala druhá světová válka! I-gno-ran-tům! “
Snažil jsem se vyprostit, ale nechtěl mne pustit. Jeho tři přátelé se mu pověsili na ruce a snažili se vyprostit mne ze smrtícího sevření. Nakonec to dokázali a já se svezl jako hadrový panák do svého ušáku.
„Klid, Edíku, je mladý a o životě nic neví. Ani auto nemá, však víš, prověřili jsem si ho. A která ženská by si takového vzala. Takoví vyhynou sami, na ty nemusíme plýtvat silou…,“ chlácholil rozzlobeného bojovníka nejstarší člen té podivné party.
„Teda, jestli mi přijde pod ruku, neručím za sebe…“
„Edíku, my přece víme, že válka a konflikt obecně je nejmocnějším hybatelem pokroku. Pravda, především technologického.“ Starý muž jako by našel další námět k nějaké budoucí přednášce.
Pomalu jsem nacházel ztracený dech a současně mi naskočila husí kůže. Tak to tedy je – válka přináší pokrok… Chtělo se mi omdlít.
„No půjdeme. Vy víte, že o vás víme, že si na vás dáme pozor, ty svoje naivní pravdy si pište doma do šuplíku. A najděte si děvče, ono už si vás srovná.“ Žena se ušklíbla a zvedla se k odchodu.
„Buďte zdráv a teď radši nepište. To víte, doba je nejistá, parlament je nestabilní, dejte si říct.“ Muž s odznakem vzal siláka Edu za loket a vyvedl ho do předsíně. Třetí muž zvedl obočí a beze slova následoval ostatní. Dveře zaklaply a já zůstal sám.
Bolel mne krk a cítil jsem, jak mi ve spáncích buší krev. Tak tady máš ten svůj pacifismus, ozval se můj ironický vnitřní hlas. Máš kliku, že ti Edík nerozbil nos – a určitě to myslel dobře. Stejně dobře jako ty.
Hm, opáčil jsem, potíž je, že když to myslím dobře já, tak většinou neteče krev. Tedy, pokud neteče ta moje.
S tím nic nenaděláš, takových idealistů jako ty by musela být většina, ne-li všichni, aby se něco změnilo, a to je nereálné.
No jo, ale o to přece jde – o ideál, ke kterýmu směřujeme. Jinak budeme pořád dokola rajtovat na jednom páchnoucím hnojišti…
Musím si něco nalít, spravit si chuť.
Za okny byla tma. Ospalý odpolední déšť zhoustl. Voda smývala stopy podivné čtveřice, která mi přišla vysvětlit podstatu lidství, kamsi do temnot.

(prosinec 2008)