O s l a v a

11.05.2011 08:59

Někomu ten mumraj může vadit, ale mně ne, já ho mám rád.
Slyšíte?
Mám rád tyhle zvuky – hřmot vytahovaných zásuvek, cinkání příborů a talířů. Ruch, který oznamuje, že příbuzenstvo se sjíždí a slavnost co nevidět vypukne.
V naší rodině to tak bylo vždycky.
Ženské třeštily, nakupovaly, plánovaly, vařily, pekly, mísily a šlehaly. A přes všechno vyšilování bylo jasné, že je to těší. Dům voněl po vanilce, másle a sladkém pečení.
My, chlapi, jsme do kuchyně radši ani nešli, protože tam teď vládly ony. Ostatně - tam vládly vždycky... Ale v tomhle čase, v čase příprav na rodinnou sešlost, nějak víc, nějak bojovněji, snad kdybychom se tam pletli příliš, snad by nás některá z nich i pleskla.
Už je to tolik let, co to vnímám a přiznávám upřímně - mám to rád. Patří to k základním pocitům mého života: očekávání, stejně jako jistota, že v kuchyni teď vládne zmatek, pro muže trochu nečitelný, ale nanejvýš tvůrčí zmatek, z něhož se nakonec zrodí skvostné hody, nad nimiž všichni mužští (ale asi i ženské) spokojeně užasnou. A hlavně – každý  rád ochutná.
Až do pokoje slyším, jak na sporáku cosi  bublá.  Vím, že všechny vařiče jsou obsazené, že i v troubě už se cosi od časného rána peče. Co to asi bude? Ve studené hale za kuchyní už jsou připraveny další lahůdky, na nichž ženské pracovaly hluboko do noci. Chodíval jsem tam, zvedat pokličky a okukovat, co se chystá, už jako malý kluk. Vždycky mne odsud vyhnali, ale bylo to v dobrém, vždyť jsem byl vymodlené dítě.
Narodil jsem se deset let po svatbě mých rodičů. Žil jsem si jako v bavlnce, všichni mne hýčkali, těšili se mnou, prostě byl jsem na nejlepší cestě stát se rozmazleným jedináčkem, naštěstí pak přišel na svět bratr a pak ještě moje malá sestřička a já se do ní zbláznil, zbožňoval jsem ji od první chvíle, kdy mi ji rodiče ukázali.
Čím to, že dneska je ten kuchyňský lomoz tak nějak stlumený?
Miluju vůni chystaného jídla. Domem se line sladká vůně pečiva a do toho se mísí vůně silné polévky. Budou dnes játrové knedlíčky anebo jiná zavářka? Moje holky to znají, jsou pyšné na tyhle rodinné kulinářské drobnosti, které společně dotvářejí jejich ženské dědictví. Je to jako symfonie – všechny různorodé vůně se kouzelně prolínají a mísí. A pak se k nim určitě přidá mocný akord, který se rodí v troubě – v kolébce mohutného pekáče či kastrolu, vystlané cibulí a zeleninou. Je to zprvu téměř nepostřehnutelné, zprvu vnímáte jen zlehka nahozené vůně jednotlivých ingrediencí, ale pak vám vespolek zasáhnou všechny čichové buňky, obsadí celý dům a vy nemáte jak uniknout, jen se smířit s tím, že si ještě musíte počkat, než to bude, a vrzavý zvuk těžkého pekáče opatrně vytaženého z trouby ohlásí, že už to je. A tak zatím jen spokojeně polknete naprázdno.
Ale nepleťte se ženským do cesty, když vaří a naplňují tisíciletou magii rodinného krbu. Ani to nemá smysl, nepotřebují vás k tomu. Už dávno nemusíte kácet prales, abyste jim přiložil pod kotle.
Bývám první v místnosti, kde se bude stolovat.
Bývalo to právě naopak – moje žena mne léta marně proklínala, že chodím, když už polévka dávno stydne v talíři. Dnes sedím v křesle a pozoruji, jak se pokoj mění, stoly se stěhují a sestavují tak, aby se k nim vešlo co nejvíc lidí. Pak se na ně rozloží sněhobílé ubrusy a začíná šachová partie několika vrstev talířů, obložených zástupem příborů a hradbou křehounkých sklenic z prvorepublikové výbavy mých rodičů.
Jemné ruce dívek, které se v rodině postupně objevily,  pečlivě prostřou, možná na stůl umístí i nějaké květiny, ale ne moc. V záplavě mis, nad nimiž se už teď sbíhají sliny, by jen těžko našly místo.
Už jsou tady – moje vnučky.
Jsou krásné a ještě dětsky roztomilé. Jejich matky je vedou přísně, a jak také ne, v dnešním světě všude číhají nástrahy.
„Jak to děláš,“ slyším svoji starší dceru Markétu, kontrolující, jak si její dcery vedou. Je roztrpčena, protože je maximalistka. Je z rodu dlouhé řady maximalistek, vychovávaných maximalismem tchyně zapolící s nevěstou a poté nevěsty vítězící nad tchyní. Bývalo to únavné. Stejně nakonec vždycky ta mladší zvítězí nad tou starší. Ale už je to pryč, bitvy, které čekají moje vnučky už budu sledovat jen zpovzdálí.
„Prosím tě, ubrousky na levou stranu, to už bys měla umět,“ křikne ještě nespokojeně přísná matka a moje dcera. My chlapi tohle nechápeme, vnímáme až celek, dokonalou souhru, vojsko pečlivě naleštěné a seřazené k bitvě beze zbraní.
Třináctileté oči se zalijí slzami.  Ach děvenko, tohle nestojí za slzičky, to bude dobré, říkám si v křesle a raději se tvářím, že spím.
„Co ten kocour pořád blbne?“ Mladší dcera vrtí rozčileně hlavou. „Motá se tady a nemá stání. Jdi ven potvoro, nebo si někde lehni. Teď tady na tebe nikdo nemá čas.“
Shýbne se, aby ho pohladila, ale kocour jen prskne a vyrazí z místnosti.
„Co dáme do polívky,“ slyším volat starší dceru z kuchyně.
„Nudle,“ odpoví otráveně ta mladší.
„Nudle ne!“ odmítnou sborem obě vnučky.
„Tak co? Noky?“
„Jo,“ zahlaholí z pokoje, který se mění ve slavnostní jídelnu.
Vnímám vůně, které se sem linou z kuchyně.
Rozmarýna. Zvláštní jemná vůně, podpořená snad tymiánem a určitě kouskem másla. Jaképak maso se dnes peče v troubě naší stařičké kuchyně? Už bych tam dnes ani nedošel, abych to zjistil, a děvčata mi nic neřeknou, snad abych byl překvapený...
„Nic strakatého,“ rozkáže přísně starší dcera, když přijde obhlédnout bělostnou plochu budoucí tabule. Je poněkud suchá, její křehká štíhlost se přetavila v jistou šlachovitost, pro muže možná trochu nepřívětivou. Celý život bojuje.  Za sebe i za jiné, bojuje o své uznání v životě i v kuchyni. Měla období staročeské, asijské, indické, francouzské i italské. Dělala psí kusy, aby překonala prosté chutě své tchyně, ale i věčnou potřebu svojí matky nahrazovat předepsané suroviny.
Moje nebožka žena byla při hledání náhražek nesmírně vynalézavá. Taky nikdy – aspoň se nepamatuju – nedosáhla takového výsledku, jaký bych očekával. Dokonce i její svíčková chutnala jinak než svíčkové, které jsem ochutnal jinde. Ale tak už to bylo. Vlastně i v tom nahrazování se snažila trumfnout svoji tchyni, moji matku. Ale moje matka musela nahrazovat, protože vařila za války a pak po válce. Všechno bylo tehdy jinak, všechno se nahrazovalo, jak šlo.
Máti...
Vařila nerada, ale uměla to. Její králík na česneku nebo na paprice..., to byla slast. Moje mladší dcera Eliška vaří trochu jako ona. Netrápí se zvláštnostmi cizích kuchyní a drží se té domácí. Také je pěkně baculatá, je z toho nešťastná, ale naštěstí je tak mlsná, že zřejmě svoje kuchařské zvyklosti měnit nebude.
Z úvah mne vytrhuje výkřik a řinkot  tříštícího se nádobí.
„Prokristapána!“ To křičí starší vnučka. „Už se tady zase motá!“
„Co to bylo za nádobí,“ vyzvídá starší z mých dcer a její hlas nevěstí nic dobrého.
„Nic, to je jen rezerva, kdyby přišlo víc lidí, než na kolik máme servis,“ vysvětluje vnučka.
Ve dveřích do místnosti stojí obrovský černý kocour, který tu žije se mnou. Stojí a třeští oči, jako by nemohl uvěřit, že mne vidí.
No co je s tebou, starý brachu, říkám mu, ale nemůžu ho pohladit, nejde to.
„Prosím vás, vemte ho někdo ven, zavřete ho někde, ať se tady neplete,“ řeší starší z dcer, co se zmateným kocourem.
„Děláš noky?“ Štěkne starší dcera.
„Jo,“ slyším rezignovanou odpověď mladší dcery.
„Co polívka?“
„Už je slitá, už jen přidat zeleninu a zavařit noky...“
Jo, noky, rodinné tajemství, které do naší rodiny přinesla moje žena. Noky, které se nešlehají, jen se nechají ustát, ani nevím, jak se to dělá, ale nakonec jsou z nich měkké polštářky plující v polévce.
Mám je rád, připomínají mi moji tchyni.
Na to, z jaké pocházela rodiny, byla velice zcestovalá. Strávila mnoho let ve Francii a před tím u jakéhosi strýčka ve Vídni. Prý každý slušný Čech měl ve Vídni příbuzné, ale já to o sobě říct nemůžu. Ale kdo ví, co příbuzní mé babičky, nic o nich nevím, jen to, že prošustrovali půlku tohohle domu, v němž teď chystají moje dcery rodinné setkání.
Vím, že se mne právě tahle sešlost nějak týká, ale vůbec nevím jak.
Matka mé ženy Dagmar vnesla do receptů, které pak předaly její dcery svým dcerám, vůni Provence. Pořád ji trochu podezírám, že tam zažila nějaký románek, o němž dodnes nikdo neví.
„Bóže, co to je?“ ptá se znovu rozčileně starší dcera. „To už mělo být dávno umyté...“
„Není voda,“ odpovídá vztekle ta mladší.
„Tak ji snad ohřejeme ne?“
„Není plyn!“
„Tak na elektrice?“
„Ta je drahá...“
„To jsou poměry,“ odpovídá vztekle. „Dala bych si frťana.“
Já taky, napadá mne.
Holky začínají hysterčit. Moje žena byla nesnesitelná, dokud všichni neseděli kolem stolu.
„Táta to v poslední době nezvládal,“ uzavře nakonec starší dcera trpce jakousi pro mne nepochopitelnou úvahu. Už jsem si zvykl, že v péči o moji dokonalost, občas překonává i svoji matku.  
„Mrkni na to maso, prosím tě,“ obrací se pak zřejmě na mladší sestru.
„No jo.“
„Holky, umyjte ještě tyhle talíře, jsou hrozně zaprášené...,“ rozdá ještě další rozkazy. 
Neklid, spojený s přípravami, se vzdálil a já propadám do snění. Tenhle dům je k tomu jako stvořený.
Jako kluk jsem se šťastně ztrácel v zahradě a nikdo o mně hodiny a hodiny nevěděl. Schovával jsem se na půdě a v komůrkách vedle obytných mísností v prvním patře jsem si hrál, že jsem neviditelný. Poslouchal jsem, o čem se baví dospělí, a nikdo netušil, že tam jsem.
Náš dům je starý, prastarý, ale historie mé rodiny v něm nijak stará není.  Koupil ho někdy koncem devatenáctého století můj dědeček, aby si prý zlepšil zdraví. Prý mu Praha nedělala dobře.  Tedy aspoň tak nějak jsem pochopil, co nám o tom vykládali starší příbuzní. Pocházel ze statku, ale báječně kreslil. Jeho perokresbu pořád ještě přechováváme jako rodinnou relikvii. Tam někde se seznámil s mojí babičkou a přiženil se do dost nóbl rodiny, jíž naštěstí velice imponoval jeho doktorát.
Babička byla patrně dost chladná, ale až do smrti byla velice krásná. Můžu se jen domýšlet, jak spolu žili, myslím, že to pro žádného z nich nebylo jednoduché. A pokud mohu soudit, babička kuchyni moc nedala, ale měla k ruce dost pomocných rukou, jimž mohla svěřit rodinný jídelníček pro chvíle více i méně slavnostní. Znám ji jen z fotografií. Má na nich dokonalou postavu, spoutanou šněrovačkou, a svět kolem sebe si měří obrovskýma zasněnýma očima. Byl to důvod, proč se její syn vydal na moře? Bůhví, já ho znám jako vysokého, sebevědomého muže v obrovském koženém kabátě, dávno po letech kadetské služby.
Dědeček zplodil se svojí krásnou manželkou syna a několik "industrálních" učitelek, mezi nimi i moji matku. Všechny měly okouzlené oči po své matce. Nevím, jak tety, ale matka měla v sobě jakousi tvrdost. Možná po dědečkovi. Ale toho si pamatuju jen malinko, taky spíš ze stařičkých černobílých snímků...
„Můj bože, už jsou tady,“ slyším křik z kuchyně.
„Máme prostřeno? Holky, utíkejte to dodělat... Jak vypadám? Jdi se převléknout, já půjdu pak.“
To bude něco pořádného, když se děvčeta budou převlékat...
„Holky, učešte se! A kde jsou kluci?“
„Sežeňte je, rychle, ať se taky trochu zcivilizují. Rodina se sjíždí.“
Vnuci.
Je to krásné mít mužské potomstvo. Vlastně ani nevím proč, snad pro to jméno, které by mohli nést, i když ti moji už moje příjmení nemají.
Brácha měl větší štěstí, ten přivedl na svět tři syny. Jenže štěstí -  jak se to vezme. Dávno tady nežijí, dva utekli ještě před revolucí a ten třetí – Richard – se zabil v autě.
Ale kdopak to přišel? Bratránek Eda a jeho upovídaná sestřička Anny. S bráchou jsme jí říkali Pála, protože mluví tak rychle, že nikdy nedokáže vyslovit "po-ví-da-la jsem", vždycky jenom "pála sem". Je jak lijavec, ale pořád je s ní legrace. Škoda, že to nikdo nezapisuje, ví o naší rodině nejvíc. I já už hodně zapomínám...
Teď jsem starý, vrásčitý. Ale býval jsem vyhlášený krasavec, to si nevymýšlím. Ani teď, jako starý muž, si nemusím nechávat narůst bradu, abych zakryl stopy času. A se ženskými jsem to vždycky uměl. Škoda, že nemám, komu bych se svěřil...
Jen jednou moje žena přišla na to, že mám asi nějaké boční zájmy. To bylo zle, tehdy nejdřív chtěla vyhodit z domu mě, ale pak se rozhodla, že si to srovná s dámou, s níž jsem se tehdy tak nějak trochu víc spřátelil. Vzala jednu dceru za ruku a druhou do náručí a vyrazila za zmíněnou do práce. Křičela na ni, co si prý o sobě myslí, když chce odloudit rodině tátu! Styděl jsem se ne za ten vztah, ale za ten humbuk kolem. Pravda je, že nikdo nikoho odloudit nechtěl, i když nám spolu bylo dobře, opravdu dobře.
Ale co, vzal to čas. Kdyby moje milá žena věděla...
Však už ví...
Co to je? Jako by mi někdo poslouchal myšlenky... Ale nemá smysl nic zastírat.
Bývalo to tak snadné, přilákat něčí pohled, donutit neznámou, aby se mi podívala do očí... - a byla moje. Tedy – pokud o to stála. Nikdy jsem neztrácel čas ztékaním nedobyných velehor. Tenhle sport nebyl nikdy pro mne. Já si chtěl užít, taky proto jsem byl pořád na cestách a ty moje měly dost dlouho docela stálou trasu. Možná, kdo ví, někde chodí moje další... Tam u Strážnice, nebo u Přerova. Dodnes nevím, jestli náhodou... Ale asi ne.
To bratránek Ruda - tam jsem si téměř, možná úplně jistý. Oženil se a léta nic. A jeho žena byla tak plná života a tolik chtěla děti. Líbila se mi a já jí... A já v našem starém domě – tehdy jsme tu se ženou nežili, to tu ještě bydleli naši -  tedy já znal všechna zákoutí, kam jsme se mohli ukrýt a propadnout své vášni bez zábran a zbytečných obav. Bože, byla tak krásná, kdybych uměl malovat, namaloval bych ji, jak se protahuje, když se probírala, jako ze sna, jako ze spaní, i když jsme oba věděli, že nespíme, ani nesníme, že se milujeme. A milujeme se, až se hory zelenají. Můj vlastní  otec se mne jednou ptal, jestli jsem náhodou neslyšel na půdě to praskání, jestli prý tam nejsou kočky. Kdepak tatínku, neslyšel, jak bych mohl, já poslouchal něco docela jiného, sladké broukání a žadonění a pak způsob, jak mi dávala najevo svoje díky... Líbala mne tak, že jsem ztrácel dech a já po ní toužil tak, že jsem si to do té doby ani neuměl představit.
Leč – otěhotněla a sen, rozkouskovaný jako fantastický erotický seriál do malých, drobných, ale velice intenzivních epizod, skončil. Ze dne na den – hotovo, konec. Už mne k sobě nikdy nevpustila.
Škoda, časem se jí kolem úst usadily dvě trpké rýhy, jako by chtěla vytrestat neznámého viníka, ale neví jak a ten neuskutečněný trest visí ve vzduchu všude kolem ní. A nikdo ho nechce provést a ona sama -  pochopitelně – nemůže. Ach, jak ta voněla, jako opium, jen jsem jí stáhl kalhotky, už...
To je všechno pryč, dávno.
Synovec Olda se mi podobá, jako by mi z oka vypadl, ale nikomu to nevadí, proč taky, vždyť jsme příbuzní. Jen jeho matka se na mne ani nepodívá. Od doby, kdy zemřela moje žena, jako by mne nechtěla už ani vidět.
Kdo se vyzná ve složité ženské duši... Býval jsem takový bloud a myslel si, že já tedy ano. Ale čím jsem byl starší, tím jasněji jsem si uvědomoval, že je to zhola nemožné.
A co Irenka – švagrová, sestra manželky mého bratra?
Poznal jsem ji, když udělala přijímačky na medicínu. Stavoval jsem se – pravidelně – za ní na koleji, když studovala v Plzni. Byla tak měkká a poddajná, jako by přijímala známku do indexu, jako by skládala nějaký mimořádný zápočet. Jen občas jsem si říkal, že mne má tak trochu jako trenéra, prostě potřebovala něco poznat, ujasnit si a zdá se, že jsem její zvídavost dost chvályhodně uspokojoval. Ostatně dávno po studiích si se mnou ráda povídala o věcech docela hodně intimních, takže jsem měl skutečně dobrý přehled o jejích dalších zkušenostech s muži. Už má dospělou dceru a jezdí za ní kamsi do Švýcarska. Jestlipak dnes taky přijede?
Když jsem se díval naposledy do zrcadla, měl jsem úplně bílé vlasy. Ale moje oči zářily. Kdoví, kdybych znovu pohlédl do očí nějaké ženě...
Tělo mne neposlouchá, ale moje mysl jiskří jak za mlada. Pořád ještě dokážu vykouzlit úsměv na ženské tváři, jsem si tím jist. Prodavačky mne mají rády, žertuju s nimi, když se k nim dostanu, nohy už mi neslouží jako dřív, po pravdě už si nevybavuju, kdy jsem si byl naposledy sám nakoupit...
Ale proč vzdychám, nemám proč.
Nebyl jsem v Paříži ani v Londýně, nezažil jsem bílé noci ani safari, nepřeplul jsem kanál La Manche k bílým skalám doverským. Nenatíral jsem ploty ani okapy, neplel jsem ani přičinlivě neryl, co zbylo z naší zahrady, a nijak zvlášť jsem nerozmnožil rodinný majetek. A přesto – užil jsem si. Možná víc než jiní, možná si to jen namlouvám, ale mně to stačilo –
„Pojďte dál! Posaďte se!“ Hlas mé starší dcery připomíná polnici.
Předkrm už čeká na talířcích, uhnízděných na velkých talířích jako předzvěst dalších radovánek.
Už jsou tady všichni, vědí, že to bude stát za trochu námahy. Zase bude plno kolem stolu, talíře a sklenky se budou třpytit, děvčata budou běhat kolem nás a budou nabírat jídlo a chlapci budou nalévat. Menu si umím představit, vždyť se mění jen zvolna a velmi opatrně, desítky let při rodinných oslavách vaří moje děvčata vyzkoušené pokrmy, dovedené k dokonalosti jejich předchůdkyněmi v ženské linii rodu. Proto se pozměňují jen velice jemně, podle času, jak doba umožní. Doslova na talíři máme i politickou situaci, je to tak jednoduché. Bože, nějak filozofuju, musím toho nechat, teď na to není čas.
„Ahoj, už jsem vás tak dlouho neviděla,“ vítá mladší dcera svého bratránka, který je s více než vysokou pravděpodobností její bratr. Usmívám se, vidím je oba rád, jeho matka se tváří koženě jako vždy, jako by ji cosi tížilo, ale proč, vždyť je to už tak dávno.
Už jsou tu všichni, objímají se a líbají, mají se rádi, to je dobře. Je tady i Irenka, pořád krásná a šaramantní...
Ale copak to...? Nikdo z nich nejde ke mně. Copak si nevšimli, že jsem tady taky...?
No tak, pojďte ke mně...!
Všichni teď stojí kolem stolu a jsou nějak vážní.
Co se děje?
Je jich tu nějak hodně. A jsou nějak tmaví... Co to do těch ženských vjelo, že jsou dnes všechny v černém? Chlapi mají černé kravaty, co to má znamenat...?
V čele stolu stojí moje starší dcera Markéta, zatímco její manžel Ota zápasí s lahví nějakého alkoholu.
„Připijeme si,“ říká. Má bledou tvář, jako by se jí špatně mluvilo. V očích se jí leskne.
Zvláštní, je tu opravdu nějak moc lidí. Jako by se za těmi, kdo stojí u svátečních talířů, vyzývajících k opulentní hostině, tvořil zástup. Takový podivný, šedavý, jako by to byly stíny, či co... Nějak dneska špatně vidím.
Co je to za lidi a proč tam postávají? To nemáme dost židlí?
„Tak – na tatínka!“ říká dcera a zdvihá sklenku k ostatním stolovníkům. Neobrací se ke mně..., jako by mne neviděla.
Bože, tam za manželkou mého bratra – to je přece...Richard! Ten co se zabil v autě! A za mojí starší dcerou - teď ji vidím naprosto jasně – to je Dagmar, moje drahá žena. Oba už jsou přece tam...?!
Jsou to oni, ale nevidím je přesně, jsou šediví, neurčití, ale jsou to oni, vím to.
Co to znamená?
Najednou mám pocit, že nesedím ve svém oblíbeném křesle, léty už rozvrzaném a odřeném. Jako bych se i já rozpínal do prostoru kolem svých blízkých, kteří se chystají hodovat.
Na starobylém pianině, vedle obrovské kytice se smutečními stuhami, stojí zvětšená černobílá fotografie s černou páskou.
Ty pozorné oči, jako by číhající pod tmavým obočím – znám ten snímek.
To jsem já...

 

(září 2010)