N a p o s l e d

11.05.2011 19:45

Všichni toho dne pracovali jako na drátkách, jejich pohyby byly takřka strojově přesné a v dokonalé souhře dodržovali navyklý rituál.
Až na jednoho – ten se choval jako zvíře. Vyděšené, zoufalé zvíře, které tuší svůj neodvratný osud. Zmítal se a vzpouzel, přestože věděl, že není úniku. Jednomu z mužů, kteří jej doprovázeli k bráně smrti zlomil prst.
Muž, jehož by dříve nazývali katem, jednal klidně a bez emocí, navenek bez jakéhokoli pohnutí udílel příkazy svým pomocníkům. Byla to poprava jako každá jiná s jediným rozdílem.
Byla poslední.

Když bylo dokonáno a muž, který prokazatelně připravil o život sedm žen, byl prohlédnut a shledán bez jakékoli známky života, svlékl kat oblek, v němž konal své povolání, pečlivě ho zabalil do připravené tašky a se svými spolupracovníky si – zcela mimořádně – připil. Slivovici z Moravy vypil bez vzrušení, jako by to byl doušek vody. Už dávno navenek nijak neprožíval to, co dělal.
Dnes to bylo pro všechny naposledy. Rozloučil se bez mrknutí oka, tak jako vždycky. Věděl, že jeho pomocníci zůstanou a vykonají vše potřebné, aby zítra nezůstala ani stopa, že se tady cokoli dělo.
Doma vytáhl oblek z tašky, pečlivě jej okartáčoval a pověsil na ramínko v předsíni. Pak se usadil v křesle a otevřel si pivo.
Naposledy… Zažil to už tolikrát, dávno už to nepočítal. Přivedli odsouzence, zaznělo pár obvyklých frází a … Jenže  tentokrát bylo všechno nějak jinak. Ten chlap se choval jako blázen, úplně nepříčetně. Tloukl sebou tak, že Nováčkovi zlomil prst,  podělal se…. Ohavné, nedůstojné, pomyslel si muž. V duchu si přehrával událost, jíž byl hlavním aktérem. Takový vzdor tváří v tvář smrti –
Z myšlenek ho vytrhl telefon.
„Boček,“ ozvalo se ze sluchátka. „Máte čas?“
„Jistě,“ odvětil nevzrušeně.
„Potřeboval bych… Nemohl bych se zastavit?“
„Přijďte,“ odpověděl úsečně. „Nikam nejdu.“
„Fajn. Za minutku jsem u vás.“
Co může chtít? Možná je dobře, že někdo přijde, uvažoval muž.
Cítil svoji samotu, dnes víc než jindy. Manželka zemřela před lety. Odešla tiše, jako žila. Nikdy nepracovala, jen tiše vykonávala svoje domácí práce, nikdy si na nic nepostěžovala. Byla tady a snášela s ním jeho osud. Před pár staletími by se mnou musela bydlet pod šibenicí, pomyslel si nejednou, když se vracel z práce do prostorného bytu z první republiky po jakémsi profesorovi, který údajně emigroval. Nikdo v okolí nevěděl, čím se živí. A ti, co věděli, měli přísný zákaz o tom mluvit. Ten začernalý krucifix na zdi tu zbyl po ní.
Ostrý zvuk zvonku jej znovu vytrhl z úvah.
„Dobrý večer, nezlobte se, že otravuju. Nemůžu si pomoct.“
„O co jde?“
„O toho popraveného, dneska…“, upřesňoval vysoký ramenatý muž, zjevně zvyklý nosit uniformu.
„Víte, kdo to byl?“
„Jistě. Několikanásobný vrah.“ Mluvil spisovně. Byl korektní ve všem, co dělal.
„No jo. Ale tohohle jsem chytil já. Víte – fascinoval mne,“ přiznal se zjevně vzrušený kriminalista. Znali se už léta, vídali se na stranických schůzích, ale i jinde, bydleli v téže ulici. Kdyby měl starší z nich méně uzavřenou povahu, snad by se stali i přáteli, pokud to při jejich profesích vůbec bylo možné.
„Fascinoval? Čím?“
Návštěvník nereagoval. „Jak se dnes choval?“
„Řekněme - zběsile. Jako zvíře před špatně připravenou porážkou…“ V mužově hlase zazněl neznámý tón, nezvyklá melancholie. Policista se na něj podíval.
„Co je s vámi?“
„Dnes to bylo naposledy.“
„Jak naposledy – poslední poprava?“
„Tak.“
„Co budete - “
„Nevím, zítra nám to řeknou. Ale to je jedno. Do penze mám pár měsíců. Proč vás to tak zajímá?“
„On byl zvíře.“
Muž se podíval na svého návštěvníka. Vůbec ho nezajímám, chová se jako filatelista, kterému právě ukázali Modrého Mauritia, pomyslel si.
„Dáte si trochu koňaku? Mám tady gruzínský…“
„Jojo, gruziňáček si dám, rád.“
Muž otevřel likérku, vyňal dvě baňaté sklenky a tmavou láhev se známou vinětou.
„Ani si neumíte představit, co udělal poslední oběti. Bylo to šílené,“ otřásl se. "Nakonec ji uškrtil punčochou...“
„Všechny uškrtil?“
„Ty, které jsme našli.“
Zůstal nevzrušený a soustředěně naléval hnědou tekutinu, jen lehce svraštil  obočí.
„Prásknul ho jeden jeho známý.  Zaplaťpámbu už to skončilo.“
„Tak.“
„Asi vám připadám taky jako blázen, že chci vědět, jak skončil.“
„Ne,“ odtušil muž mírně. „To je přirozené. Dřív jsem to také prožíval.“
„A jak tedy?“
„Strašně se bál. Příšerně se bál. Už dávno jsem to nezažil. Zmítal sebou tak, že jednomu kolegovi zlomil prst, než ho zvládli. Ale úplně se sesypal. Nadělal si do kalhot. Nebylo to nic hezkého. Říkáte, že je všechny uškrtil?“
„Říkal to.“
„Teď si zřejmě představoval, co ho čeká. Viděl, co to dělá s jeho oběťmi a teď to měl zažít sám.“ Zarazil se a pak jako by si něco ujasňoval, pomalu vyslovil: „Já nejsem deviant.“
„Jistě, to je samozřejmé.“ Návštěvník zkoumavě pohlédl na svého hostitele. „Co tomu říkáte, že zrušili trest smrti?“
„Co bych tomu říkal. Skončilo to. Všechno jednou skončí.“
„Jenže co ti parchanti. Přece  - měli by se něčeho bát, ne? A kdo to bude platit?“
„Platit bude ten, kdo trestá, to je jasné, ale smrt není trest, smrt je vysvobození, to je také jasné. Doživotní žalář se s tím nedá srovnávat. Jsem o tom přesvědčený.“
Už mu to leze na mozek, dobře, že končí, pomyslel si policista a dopil sklenku.
„Tak vám děkuju, že jste mne přijal. Ať vám to dopadne,“ popřál poněkud neurčitě při odchodu.
„Dopadne, vždycky to nakonec nějak dopadne,“ usmál se snad poprvé toho dne muž, jemuž by se před pár staletími spoluobčané vyhýbali.
Už to stejně dopadlo, řekl si, když za návštěvníkem zapadly dveře.
Znovu se posadil do svého křesla a nalil si ještě sklenku. Je to dobré, pomyslel si. Kolik jich zabil i se svými deviantními sklony a sníženým intelektem? Sedm? Mystické číslo. A kolik já? Tři sta padesát čtyři i s ním. Kdo je bez viny…
Smrt je vysvobození, ten hlupák to nevěděl, proto se bál. Nebo možná viděl víc než my všichni kolem něj. Kdo ví, já ty svoje taky vídám, chodí za mnou a dívají se mi do očí. Dívají se a mlčí. Třeba ty své ženské viděl také a nemlčely, křičely strašně a žalovaly, vyčítaly mu své utrpení. Já ty jeho neviděl, znám jen ty svoje.
Odešel do koupelny, pečlivě se vykoupal a vyčistil si zuby. Pak si vzal čisté spodky, ponožky a košili, oblékl šaty, které si přinesl z práce, a uvázal si kravatu. Chvíli se na sebe díval do zrcadla.
Konečně je konec, pomyslel si a znovu se lehce, téměř spokojeně usmál.
V kuchyni otočil všemi kohoutky plynového sporáku a pečlivě zavřel všechna okna. Posadil se do křesla a nalil si další sklenku. Pomalu ji zdvihl směrem k malému začernalému kříži, na němž viselo zmučené tělo člověka, v němž už téměř dvě tisíciletí vidí věřící božího syna.
„Tak - naposled!“

(květen 2010)