K ř i v d a

11.05.2011 09:40

Přišel jako kdykoli předtím. Ale když se za ním zavřely dveře, zůstala jsem stát uprostřed předsíně a nemohla se pohnout. Tvář jak by mi zkameněla, byla jsem naprosto strnulá. Mé tělo dýchalo a krev proudila cévami jako zběsilá, ale cosi ve mně ztvrdlo na kámen. V té chvíli jsem věděla jediné – cosi  podstatného hluboko ve mně právě umřelo.

Přišel a byl zjevně nesvůj.
Přicházel za mnou pravidelně pro svoji dávku slasti a já mu ji dávala s nadšením i odevzdaně, a s veškerou silou, jíž jsem byla schopna.
Znal moje schopnosti a rád jich využíval. Ano, věřila jsem, že mne miluje, že kromě mne už žádnou další nepotřebuje, a fakt, že byl ženatý, byl pro oba pouhopouhou nepříjemností. Náš vztah zdaleka nebyl jen tělesný, jak by si zřejmě přál sám sobě namluvit. Potřeboval mne, přestože navenek vystupoval sebejistě a jako dokonalý vůdce smečky. Věděla jsem dobře, že je to jen naučená maska a co se pod ní skrývá, stejně jako on věděl až příliš dobře, že za ni vděčí mně. Byla jsem to já, kdo mu pomohl k jeho závratné kariéře a byla jsem to právě já, kdo mu foukal na bolístky, když bylo třeba, a radil mu, kdykoli sám nedokázal rozplést džungli personálních kliček a přesmyček, které mu hrozily zatáhnout hrdlo.
Věděl, že umím běhat s vlky. A tušil, že můj hněv nezná hranic. A přesto mne zklamal do morku kostí, na samu dřeň mého ženského bytí.

Město, v němž žijeme, není velké, ale ani příliš malé. Všichni, kdo tu něco znamenají, se znají osobně. A já je také všechny znám, dokonce víc, než by si dnes někteří přáli. Ale sdílené tajemství zavazuje, a čím je intimnější, tím je pouto pevnější. Některé znám už od dětství, jiné jsem poznala díky svým zájmům o něco později. Dá se říci, že cokoli se v tomhle městě stalo, byla jsem v nějaké podobě u toho. Ne nějak přímo, spíš v pozadí, ale můj parfém dotvářel atmosféru. Zní to zvláštně, ale v našich podmínkách to zase tak divné není.
Ovládám několik světových jazyků včetně ruštiny, jsem schopna uspořádat opulentní raut i zcela intimní hostinu, sehnat špičkový big band, ale i smyčcový kvartet, svého času jsem do našeho městečka dovezla i Národní divadlo. Zní to možná neuvěřitelně, ale máme tady docela velkou divadelní budovu a dá se v ní leccos podnikat. Ostatně sametová revoluce v našem městě vypukla právě tam a já stála za kulisami a dívala se na budoucí vedení našeho města (spala jsem postupně se všemi, vyjma šéfa odboru kultury, protože ten je homosexuál). Ale to není podstatné.
Přiznávám, že to, co opravdu umím, je staré jako lidstvo samo. Ovládám cosi jako proslulých „čtyřiašedesát pomocných oborů“ , jež má ovládat žena podle doporučení mnicha Vátsájany. Ať už hledáte prostřednictvím staroindické tantrické literatury, nebo přes moudrost tao, vím, jak zažít slast i jak ji poskytnout milencům, na nichž mi záleží. Moderní doba osekala „umění milovat“ na sex. Tenhle pohled jsem opustila velmi brzy. Fyzická láska je rituál, který má svá pravidla, dávno poznaná a vyzkoušená. Kdo to neví, ochuzuje sám sebe. I to jsem pochopila dost brzy. Pokud člověk není naprostý omezenec, rozvíjí svoje schopnosti a to jsem nikdy nezanedbávala. Trénovala jsem jako špičkový sportovec, mířila jsem do nejvyšší třídy a těšilo mne to, dávalo mi to skutečnou převahu.
Vždy jsem byla skvělý stratég a moje znalosti mi daly do ruky cennou zbraň. Vím naprosto přesně, kdy a jak jí využít.
Ženy mne nemají rády, protože mají pocit, že si beru, co patří jim, ale není to tak. Beru si jen to, co mohu využít, přesněji řečeno - co mi může přinést nějaký užitek. Většinou na tom nijak nelpím a po použití poctivě vracím. Prostě si „jejich“ muže jen tak trochu půjčím, potěším sebe i je a pak je zase hezky pošlu domů, za maminou.
Je jasné, že u toho nemlčíme. Jsem přece profesionálka, umím hovořit s kýmkoli o čemkoli a věřte, má to hlavu i patu. Nadarmo jsem nevystudovala filozofickou fakultu. Jak to jen trochu šlo, strávila jsem několik let v Paříži a v Londýně, ale o tom se tady téměř neví. Rozhodně jsem tam nepřebalovala cizí děti a nemyla nádobí v potemnělém pubu.
Orientuji se v lecčem, politiku nevyjímajíc.
Muži mne mají rádi, dokonce bych řekla, že mne vyhledávají a umí být vděční.  Vím a vždycky jsem věděla, že jednoho dne to skončí, ale zatím to tak bylo. Užívala jsem si to jako stolní hru. Jako velmi živoucí šachovou partii, v níž jsem pravidla určovala výhradně já.
Nepočítala jsem s jediným – že mohu podlehnout.
Dokud jsem si zachovávala nadhled a jistý odstup, bylo všechno v nejlepším pořádku. Had, dřímající v mém nitru, ležel stočený a chladně pozoroval svět a moje bytí.
Pak jsem se vyspala s ním a všechno bylo najednou jinak.

Uspořádala jsem ples pro radnici, on byl tehdy naprosto bezvýznamný zastupitel v dresu jakési dávno zaniklé strany, už ani nevím, jestli to byla ODA či nějaká jiná, prostě na politickém nebi už ji nehledejte. Byl dokonale neotesaný, ale měl v sobě cosi, s čím jsem okamžitě rezonovala. Kdybych věřila na minulé životy, řekla bych, že už jsme se museli potkat, tak to bylo intenzivní.
Ples se chýlil ke konci a on za mnou přišel a začal mi poněkud ostýchavě skládat poklony. Nikdy nepiju, když řídím podobné akce, takže jsem byla pochopitelně nesrovnatelně střízlivější než on. Nakonec se osmělil, a přestože byl poněkud vratký, vyzval mne k tanci. Dělal neskutečné věci, točil mne na druhou stranu než většina mužů a tvrdil, že je  skvělý tanečník, že prý vyhrál jakousi okresní soutěž. Když mne téměř posadil do květináče s obrovskou usychající palmou, málem se rozbrečel. Normálně to nesnáším, ale s ním bylo všechno vzhůru nohama. Posadila jsem ho na židli vedle té palmy a nechala mu přinést kafe. Trochu si pospal a pak mne začal přesvědčovat, že v tomhle stavu nemůže jít domů. Jasně, žil tehdy u své matky a ta ho držela hodně zkrátka. Mladý inženýr, čerstvě po škole…
Zvíře, stočené někde hluboko ve mně, vztyčilo hlavu.
Jsou ženy Popelky, Sněhurky, naivní i komplikované, já jsem Bílý had.
To mi dává sílu, potřebný chlad i rafinovanost. Někdo mne může vidět jako démona, já si to užívám.
Odvezla jsem si ho tehdy domů a strávili jsme spolu nečekaně bouřlivou noc. Myslím, že nás to zasáhlo oba, i když mne pak léta přesvědčoval, že to tak nebylo, že jde „jen o sex“. Do jisté míry ano, ale byla jsem to já, kdo ho stvořil, já ho přivedla tam, kde jen dnes, já ho naučila, jak se milovat se ženou, kde hledat stezky slasti a vášně, jak rozpoutat oheň, který tě spojí s tím druhým tak, že nebude možné určit, kde začíná tvoje tělo a kde končí to jeho. Zbožňovala jsem ten pocit a jsem si jista, že jen velmi málo žen právě tohle mohlo poznat.
Naše fyzická těla ztrácela svá fyzická omezení, byl jen oheň, mohutná ryzí vášeň i rafinované něžnůstky. Dokázali jsme tak trávit hodiny a hodiny a nakonec jsme usínali dokonale šťastní, údy propletené jako břečťan, jako bychom nechtěli dopustit, aby se dal někdy rozplést.
Už během první noci pochopil, že naše setkání jen tak nevypustí z hlavy, že i jeho zasáhlo víc, než čekal. Nepřiznal by to, nikdy, ale oba jsem věděli, že je na mně dokonale závislý, třebaže i to mohlo působit absurdně. Jsem starší než on, takže jsem věděla, že náš společný život bude hodně zvláštní, ne-li nemožný, ale od první noci jsem věřila, že najdeme způsob, jak se setkávat a dopřávat si potěšení, kdykoli to bude možné.

Milovali jsme se, kdykoli byla příležitost. Normální smrtelníci by to patrně dávno vzdali, nedokázali by skloubit svoji vášeň a nezbytné utajení, nepřišli by na to, jak zmizet uprostřed vřícího davu, ale my to dokázali. Pochopitelně – byla jsem to já, kdo přišel na to, jak to udělat.
A s mou  pomocí pomalu kráčel výš a výš na společenském žebříčku, z téměř neviditelného člena městského zastupitelstva se stal radním, pak uvolněným radním a poté starostou.
Nikdo naši radnici neznal lépe než já, myslím, že ani správce netušil, jaké kouty nabízí. Uměla jsem je najít s bystrostí ohaře, dokázala jsem vytvořit dokonalé hnízdečko z ničeho, kam jsme mohli zmizet, takřka kdykoli jsme zatoužili.
Moc je fantastické afrodisiakum, tak to prostě je. Věděla jsem dobře, že nejsem sama, že si užívá i s jinými. Nacházela jsem v našich skrýších nezvratné důkazy jeho sexuálního apetitu, ale nevadilo mi to. Věděla jsem, že já jsem první, protože jedinečná. Nevadilo mi dokonce, ani když se oženil s jednou ze svých naivňoučkých fanynek. Nechtěla jsem se vdávat, chtěla jsem mít svoji svobodu a nebyl důvod mu ji nedopřát také. Spokojeně si vodil služtičky na jednu noc do našich úkrytů a pak mi o tom vyprávěl. Tuhle svobodu si patrně se svou ženou dopřávat nemohl.  Na to byla příliš přízemní, o tom nebylo pochyb.
Netrápilo mne to, odklízela jsem mu politické rivaly z cesty bez nároku na cokoli, dělala jsem to prostě proto, že i já se tak mohla podílet na moci, jejíž dosah si zprvu ani neuvědomoval. Ale zalíbilo se mu to, brzy zjistil, že moje informace jsou pro něj cennější, než kdyby je získal oficiální cestou. Ostatně takhle by se k nim nikdy ani nedostal, víme přece, kde žijeme. Takže i mojí zásluhou (nebo přesněji řečeno – zejména mojí zásluhou) se nakonec dostal do parlamentu.
Provázela jsem ho i tam jako jeho asistentka, ale na tom nebylo nic divného, byla jsem přece léta šéfkou jeho sekretariátu, navíc nikdo nemusel pochybovat o mé kvalifikaci, ani o potřebném vzdělání. Nosila jsem korektní kostýmky a tvářila se přísně.
Moji bývalí milenci se mne báli, zatímco on bezelstně mířil stále výš. Milovala jsem ho a střežila každý jeho krok, dohlížela na jeho veřejné vystupování, kontrolovala jeho projevy. Sám netuší, jakým komplikacím jsem zabránila tím, že jsem odstranila některé naprosto nejapné formulace z jeho proslovů.
Had, který ožil v mém nitru, tyčil občas pozorně hlavu, ale byl, zdálo se, spokojen.
Čas od času jsem otevírala tajnou zásuvku ve svém sekretáři a ukrývala do ní dokumenty, o nichž jsem soudila, že by se měly dobře ukrýt, a v kanceláři jsem to nepovažovala za bezpečné. Nebylo jich moc, ale byly tam. Nepotřebovala jsem si dodávat jistotu tímhle způsobem, ale cosi mi říkalo, že je dobré, když jsou zrovna tyhle papíry dobře uložené u mě doma.

Čas plynul, dávno jsem nežila v garsonce s malým balkonem a velkou postelí. Měla jsem prostorný byt ve čtvrti, kde nikdo nikoho neznal a po půlnoci už vůbec ne. K našemu vchodu se dalo projít jen několikerými zamčenými vrátky, k nimž měli klíče jen vyvolení. Patřila jsem mezi ně – já, a tedy i on.
Toho večera přišel jako kdykoli předtím, jen byl nějak nezvykle vykolejený. Nečekala jsem ho, ale těšilo mne, že přišel.
Vypadal, jako by potkal smrt. Nemohla jsem z něj dostat, co se stalo. Skoro to vypadalo, že se nechce zúčastnit naší obligátní hry v malém bazénku, který ukrývala moje koupelna. Svlékla jsem si ho jako malého chlapce. Měl pořád pěknou postavu, i když se pravda za roky vysedávání po schůzích řádně zaoblila. Omyla jsem ho a uložila do voňavé pěny. Hrála jsem si s ním tak dlouho, až zapomněl na svoje všednodenní můry a oddal se hrátkám mých rtů a prstů. Mazlila jsem se s ním, a on odevzdaně přijímal moje laskání s neobvyklou pasivitou. Jako by vysvlékl svoje tělo a odkudsi z veliké dálky sledoval, co se stane. Ale nebylo těžké navrátit jeho tělo naší společné přítomnosti, moje prsty hrály na jeho nástroj jako zkušený flétnista, má ústa mu spolehlivě vracela touhu po další hře.  Moje tělo rozpálila vášeň a had v mém nitru spokojeně syčel tou slastí. Znovu jsme sdíleli oheň toho druhého, naše těla splynula a jejich hranice zmizely.
„Jsi úžasná,“ šeptal mi. Cítila jsem, že je stále napjatý, ale nechtěla jsem se ptát, co se děje, a tak jsem mu jen položila ukazováček na ústa. „Pssst...“ Hadi přece nemluví.

Když se ráno probudil, bylo to jako by mi z postele vstal cizí člověk. Ani se na mne nepodíval.
„Musím ti něco říct, ale prosím tě, nepřerušuj mne,“ řekl mi chladně, když jsem se vrátila z koupelny. Očima vyvrtával díru v podlaze.
Had v mém nitru se vztyčil.
Muž, jemuž jsem ze sebe dala snad vše, stál dva kroky ode mne a mluvil překotně jako školák, který se přiznává, že sousedovi očesal třešně, a ví, že přijde trest.
„Ivana mi dala nůž na krk. Řekla - buď já nebo ona, že už to takhle dál nesnese.  Nechal bych ji jít, ale to víš, děti…,“ dodal tu jedinou větu, kterou neměl.
Cítila jsem, jak se ve mně probouzí cosi děsivého. Hadí hlava se zvětšila k nesnesení. Nemohla jsem se nadechnout, natož mluvit. Cítila jsem, jak mi tělo zaplavují palčivé plameny.
„Co tím chceš…?“
„Musíme to skončit, mám šanci jít ještě výš a nemůžu si dovolit žádný skandál. Moje manželství musí být bez poskvrnky. Aspoň teď, určitě než budou volby, ono se to pak nějak utřepe…“
Tak utřepe…
Nahlas jsem neřekla ani slovo, nemohla jsem. Každej má takovej život, jakej si zaslouží, projelo mi hlavou vztekle, bylo to jako hadí zasyčení, a zatímco dál koktal něco o tom, že výpověď mám připravenou a teď že si mám vzít volno, že mi peníze určitě přijdou, představovala jsem si, o čem všem neví, nebo nechce vědět, a co se mu časem ani trochu nevyplatí. Věděla jsem to jen já, on ne, protože na to neměl čas a já nepovažovala za nutné ho s tím zatěžovat.
„Ty víš, že se postarám, abys nebyla škodná…“
Škodná! Tak tohle tě včera strašilo, nechal sis udělat kompletní servis, včetně masáže. Že jsem se při tom nezadusila…!
Chtělo se mi křičet, ale takové věci já nedělám. Nekřičím ani nepropadám hysterickým záchvatům, rozhodně ne, když mám publikum. A on to věděl, snad s tím i počítal. Vstal, byl úplně oblečený, a šel ke dveřím z bytu. Pak se ještě jednou obrátil.
„Tak – měj se,“ řekl jen a dveře za ním zaklaply.
Ani jsem se nepohnula, stála jsem jako přikovaná k podlaze. Chvíli to trvalo, než mé tělo začalo znovu reagovat.
Chvíli jsem běhala po bytě a řvala jako šílená. Ani nechtějte vědět co. Nejstrašnější vulgarity, které si umíte představit mi nestačily, řvala jsem a řvala, dokud jsem úplně neochraptěla.
Pak jsem spadla na postel a zase ležela jako bez života.
Patnáct let života a tohle byl konec? Ne, to tedy ne, i peklo zbledne před hněvem, který lomcuje tělem Bílého hada, staří čínští vypravěči o tom věděli své.
A pak jsem se začala pomalu uklidňovat.
Had, který až do této chvíle plival jed do všech stran, se konečně unavil. Oheň, který paralyzoval moje myšlenky i moje tělo, začal pohasínat.
Nebudu muset hnout prstem, nebudu muset ani hníst figurku z vosku a pak ji propichovat pletacím drátem, ušklíbla jsem se, abys dostal, co zasluhuješ...
Pomohla jsem ti ke kariéře, k níž by ses sám ani nepřiblížil, a ty sis to nechal líbit, vůbec ses nebránil, jen ses nechal nést. Jenže tu kariéru sis užíval v oblasti velice citlivé a tys byl trestuhodně neopatrný. Trest za ránu, kterou jsi mi způsobil, přijde sám, nebudu muset dělat nic. Vždyť to přesně chceš - abych už nedělala nic, a já to tak udělám. Sám si naběhneš, už nebude, kdo by tě chránil před tebou samým a tvou nezralostí, ani před tvým nedostatečným vzděláním. Dnes si hoši, co vstoupí do politiky, myslí, že jim k tomu stačí kupecké počty a trocha vychytralosti. Jenže to je z dlouhodobého hlediska málo… Nakonec – taky už stárneš, pomyslela jsem si a začala se tichounce smát. Nebyl to hezký smích, bylo v něm tolik jedu, že se mi dělalo špatně. Jsi pořád ten naivní inženýrek, který kloudně nevytáhl paty z města, kde se narodil. Umí žít jen tím jedním, ubohoučkým, nanicovatým, způsobem života, a když překročí hranice průměru, vyděsí se k smrti. Cítila jsem, jak mi hadí krev buší ve spáncích.
Jenže, miláčku, svůj ortel sis podepsal sám. Už nestydatě dlouho žiješ zcela mimo běžné pozemské poměry a zatím sis toho ani nestačil všimnout. Tvoji životní úroveň jen tak někdo nemá. Teď přistaneš, o tom nemusím pochybovat ani vteřinu, a nebude to měkké přistání. A až se to stane, ti, kdo tě předtím vyzdvihovali, tě utlučou, nenechají na tobě nitku suchou, sežerou tě zaživa.
Tvoje chyba, že jsi zapomněl, s kým máš tu čest. To já si určím, kdy odejdu ze scény. Hněv, který jsi rozdmýchal, jen tak něco neuhasí. Je to silnější než já, i kdybys mne snad zabil, tvoje cesta vzhůru právě skončila. Sám se o to postaráš.
A kdyby se to snad mělo protahovat - ještě je tu moje tajná zásuvka. A z ní může vyskočit leccos, na co už jsi dávno zapomněl – třeba to, kde jsi vzal na svoji volební kampaň, kdo platil tvoje pobyty daleko od lidí v luxusních vilách ve Středomoří a zdaleka nejen to.
Začala jsem získávat klid. Hadí tělo se pomalinku začalo stáčet do bělostné spirály.
Že mne to semele taky?
A to mi má vadit?

 

(červen 2010)